O velikém štěstí

Mluví se o něm ve sportovním prostředí možná ještě častěji než o veliké vůli. A pokud ne zrovna o štěstí, tak rozhodně o smůle. Nehorázné, neskutečné, nebývalé. Stejně jako v případě vůle mám ovšem dojem, že se sportovci občas zaklínají trochu něčím jiným, než co mají ve skutečnosti na mysli.

Co je to vlastně štěstí? Rozhodně věc, kterou neovlivníme. Štěstí je, když přijde počasí, které nám absolutně vyhovuje. Ale pokud Antonín Panenka kopne při penaltě míč doprostřed branky, zatímco gólman skáče k tyči, to je prostě umění.

Stejné je to se smůlou. Úplně rostu, když slyším, jak se na ni sportovci po nepovedeném výkonu lacině vymlouvají. Pokud trojskokanka na olympiádě ve finále třikrát přešlápne, pak to není smůla. Prostě byla příliš nervozní. Nebo si špatně vypoměřila rozběh. Nebo pokazila ještě úplně něco jiného. Když hokejový tým dostane rozhodující gól v poslední vteřině, také to není smůla. Nechali se holt přehrát soupeřem, případně neudrželi koncentraci až do konce zápasu.

Smůla je, když tyčkařovi při posledním pokusu praskne tyčka. Když vás pár kilometrů před cílem olympijského maratonu srazí k zemi náboženský fanatik.

Zvláštní kapitolou jsou zranění. Už párkrát jsem si říkal, jakou to mám smůlu, že se mi zrovna tohle přihodilo krátce před maratonem. Blbost. Žádná smůla. Zranění nepřicházejí zhůry, nejsou dílem náhody. Tedy při běžeckém tréninku rozhodně ne. Buď jsem to přehnal s přípravou a naložil si toho moc, podcenil regeneraci nebo nedoléčil předchozí zranění.

I ve sportu by se mělo o smůle a štěstí mluvit raději méně. Smůlu neměl o víkendu Musyoki Makai, který zaběhl Berlínský půlmaraton za 1:00:00. Smůlu měli ti maratonci na Srí Lance, co si stoupli do první řady v okamžiku, kdy se je jeden z místních odbojářů rozhodl s sebou vzít do tamilského nebe.