Nemáme elitní běžce. No a co?

Jak to vypadá, prožije letos český maraton opět jeden z hubenějších roků. Nikdo z mužů nevybojoval olympijský limit do Pekingu – a teď je úplně zbytečná námitka, že jej český svaz o tři minuty zpřísnil oproti tabulkám IAAF. Ani měkkčí verzi totiž nikdo nepřekonal, dokonce jen jediný běžec se dostal pod 2:20.

Mezi ženami ještě budou mít jeden pokus Veronika Brychcínová a Anna Pichrtová, ale netroufám si odhadovat, jak jsou jejich šance na 2:37 reálné. Brychcínová, pokud vím, neabsolvovala žádný testovací závod, který by mohl něco napovědět. A Pichrtová se pohybuje převážně v Americe a ani podle výsledků závodů do vrchu se nedá moc soudit.

Důvodu nelichotivé situace na vytrvaleckých tratích byly rozebírány už snad tisíckrát a nechce se mi do této poměrně jalové diskuse přidávat tisícíprvní argument. Spíš si občas říkám, jestli to není jedno, že nemáme elitní běžce. Co by vlastně jejich existence znamenala pro běhání jako sport? Asi nic.

Ano, při olympiádě nebo mistrovství světa by přibyl další důvod zapnout si televizi při přenosu v maratonu. Ale jinak?

Mediální prezentaci by to nijak extra nepomohlo. Podívejte se do německých novin, kolik papíru tam bylo popsáno o třech ženách, co limit (čas pod 2:30) pro Peking splnily. Skoro nic. Rozhodně hodně málo ve srovnání s ostatními sporty. Jak už jsem nedávno psal, běhání není v médiích z logických důvodu „sexy“, a úspěchy sportovců by na tom mnoho nezměnily.

Mohlo by se zdát, že aspoň příklady úspěšných vytrvalců by k tomuto fajn sportu přitáhly více nových adeptů, více dětí. Ale ani tak to nefunguje. Pochybuji, že by v éře Jana Železného chodilo do atletických klubů více dětí v touze být jako on. Nevěřím, že bez Štěpánky Hilgertové bychom měli méně vodáků.

Naopak fotbal bude mezi klukama nejpopulárnějším sportem, i kdybychom neměli jediného hráče v Premier League a dvacet let jsme se neprobojovali na mistrovství světa. Horská kola přitahují stále více mladých lidí, i když nejsme žádnou reprezentační velmocí. Některé sporty prostě táhnou více a některé méně. To je život.

Přímá úměra mezi úspěšností elity a popularitou neexistuje. Vždyť třeba v Americe nebo Německu rostly počty rekreačních běžců (a nejen maratonců), i když reprezentanti se na světovou špičku dívali z uctivé vzdálenosti. A to je pro běhání jako takové docela dobrá zpráva.

Je to prima sport a kdo chce, ten na to přijde. Elita, neelita. A možná si víc lidí najde k běhání snadněji cestu, když nebude při pohledu z dálky vypadat jako sport podivínů, exhibicionistů, staromilců nebo snobů.