Běžec, nepřítel lidstva

Jednou to tak bude. Když čtu v novinách, jak vlna chiliastického environmentalismu dokáže smést cokoli, dojde jednou i na běžce.

Za záchranu přírody bojuje skoro každý druhý. Hudebníci na megakoncertech, kde spálí víc elektřiny než malá fabrika. Politici, kteří bydlí v luxusních vilách s několika koupelnami a vyhřívaným bazénem a jezdí v jeepech. Stáj formule 1, která sice spálí tuny benzínu a stovky pneumatik, ale na kokpit si dá fotografii planety Země, aby diváci u televize měli možnost zapřemýšlet si o svém vztahu k životnímu prostředí.

Všichni tihle se jednou pustí i do běžců. Když to vezmu kolem a kolem, patříme mezi nepřátele přírody. Ne mezi největší, ale ono se nikdy nebojuje proti největším prevítům.

Běžci v první řadě spotřebovávají kvanta kyslíku a naopak produkují oxid uhličitý. Svoji energii vynakládají naprosto bezúčelně. Ať už běhají pro radost, pro zdraví nebo v honbě za co nejlepším výkonem. Po běhání navíc ještě více pijí a více jedí. A častěji se sprchují, tedy plýtvají vodou.

Úplnou pohromou jsou běžci ve fitness centrech. Zatímco svalnatci poměrně ekologicky zvedají kusy železa a hubnoucí ženy roztáčejí imaginární spinningová kola (dokonce by mohly elektřinu vyrábět!), tak běžci mrhají proudem na běhátku. Přitom třeba hodinu jsou stále na místě – to je naprosto vzorové plýtvání.

K běhání patří i BO, tedy bežecká obuv. Také tady dostává ekologie pořádně na frak. Boty vyhazujeme po pár měsících, ačkoli na první pohled vypadají stále jako nové, a kupujeme si další. Dál by mohly sloužit, ale naše obava ze zranění z nich dělá předčasně a zcela neekologicky odpad. Takovou rychlovarnou konvici vyhodíme, až když přestane rychle vařit. Ale na BO jsme přísnější.

Boty samozřejmě dávno nejsou kožené nebo plátěné. Naopak se v nich používá všelijaká umělotina, ty různé gely, silikony a ethylvinylacetáty. Také nekupujeme výrobky ze Skutče nebo Partizánskeho, dokonce ani boty z Herzogenaurachu. Než si zavážeme tkaničky, cestují k nám z Číny, Vietnamu nebo Malajsie. Přes půlku světa, možná ještě víc. O dalším sportovním vybavení ani nemluvě.

Ale necestují jen boty, cestují i běžci. Jet někam autem 500 km, tam si odběhnout těch kilometrů 42 (případně ještě méně) a pak zase jet autem 500 km domů – to už dávno není ojedinělá pošetilost. Každý správný environmentalista nad tím musí pozdvihnout obočí. V lepším případě. A to ještě neviděl, kolik se při maratonech spotřebuje plastových kelímků, houbiček, masážních emulzí, startovních čísel...

A máloco škodí přírodě tolik jako právě běhání v přírodě. Eroze půdy, to je další ze smrtelných běžeckých hříchů. Kolik tun lesní a orné půdy doma statisíce běžců oklepaly z bot či elasťáků, případně ze zablácených lýtek!

Proti tomu všemu jednou někdo moudrý zasáhne. Dříve nebo později. Běžec v parku se stane nepravděpodobnou vzpomínkou na zašlé časy stejně, jako je jí dneska kuřák v kině.