O mém soukromém olympijském bojkotu

O letošní olympiádě jsem párkrát na těchto stránkách psal a nevylučuji, že o ní ještě někdy napíšu. Nicméně z ní neuvidím ani minutu, poprvé od Montrealu 1976. Bude to takový můj malý bojkot. Způsobený především tím, že ony dva týdny strávím v zahraničí na dovolené a hodlám se tam věnovat zcela jiným věcem než vysedávání u televize.

Ale i kdybych zůstal doma, asi bych nijak zásadně přenosy z Pekingu nesledoval. A ne jen kvůli časovému posunu. Nějak mě olympiády přestaly bavit. Už docela dávno. Asi je to věkem nebo čím. Nebo zklamáním z toho, co se z té sportovní události stalo – a asi muselo stát. Stejně si myslím, že to jednou dopadne jako ve starověkém Řecku a olympiády zaniknou. Tentokrát se zadusí svým megalomanstvím. Nebo rozežraností, chcete-li.

Poslední dobrou olympiádou podle mě byla Barcelona 1992. Aspoň mně to tak tehdy připadalo. Bylo mi osmnáct let a měl jsem nejdelší prázdniny v životě, celé čtyři měsíce. Tolik volna budu mít znovu až v důchodu – ale to už mi zase nebude osmnáct.

Měl jsem tedy dost času sledovat přenosy. Díval jsem se snad i na lukostřelbu. Navíc se tenkrát zdálo, že svět se sune poměrně dobrým směrem. Nikdo olympiádu nebojkotoval. K tomu se vrátila Jižní Afrika, svobodné země z Pobaltí, samostatné republiky bývalé Jugoslávie a za českými a slovenskými sportovci mohli konečně z domova přijet fanoušci. A ten Dream Team...

Netroufám si říct, kdy olympiády definitivně zemřely. Jestli v Atlantě, nebo už v Mnichově nebo snad ještě dříve. Ale vím, kdy umřely pro mě. V okamžiku, kdy jsem se na jednu byl podívat. Děkuji, už nikdy.

Nicméně ve svém minibojkotu nebudu až tak důsledný. Jako nejsem důsledný v tolika věcech v mém životě. Domů se vracím v den, kdy se běží maraton. Ten si možná ujít nenechám. Ne kvůli olympiádě, ale protože je to prostě maraton.