O zvláštním dnu

Úterý byl zvláštní den. Po čase jsem si zase nařídil budíka na 5:30 a šel běhat ráno. Ale to zase tak zvláštní není, od září si zase budu muset zvykat na dřívější vstávání. Lehce jsem tedy posnídal, oblékl se, obul a vyrazil.

Čekal mě krátký rozklus, pár rovinek a pak opakované vybíhání kopce. Táhlého, asfaltového - prudkého tak akorát na to, aby se na něm dala vyvinout slušná rychlost. Ani nevím, jak je dlouhý. Nahoře jsem zhruba za čtyři a půl minuty. Dolů pak lehkým klusem a to si všechno zopáknu pětkrát. Prostě klasika.

Když jsem ho v úterý vybíhal poprvé, připadal jsem si nějak divně. Zvláštně. Ten pocit jsem v první chvíli ani nebyl schopen identifikovat. A pak mi to teprve došlo. Po hodně dlouhé době mě při běhání vůbec nic nebolelo! Žádný tlak na levé holeni, žádné tahání okolo levé achillovky. Prostě vůbec nic! Ani nejmenší nekomfortní pocit.

Nečekal jsem, že takový den ještě někdy přijde. Už jsem si prakticky navykl s různými, naštěstí většinou menšími, bolestmi běhat. Nejde o nic drastického, jen to není příjemné. Na druhé straně už nejsem z různých problémů vyplašený. Už dokáži odhadnout, jestli to při běhu přejde, případně kdy. Jak to bude bolet a jak mě to bude omezovat. Člověk si prostě zvykne na všechno.

Ale aby to nevypadalo, že si stěžuji. Naopak. Letos jsem, pokud mě paměť neklame, nevynechal jediný trénink kvůli nemoci nebo zranění (kocovinu za nemoc nepovažuji). Kdyby to ještě tak pár měsíců vydrželo. Tak potom...