Jak nalákat maratonce

Běžel jsem pár maratonů v cizině (přesněji pět ve třech městech), na jednom zahraničním jsem byl jako divák, o desítkách dalších vím z internetových stránek, reklamních prospektů nebo inzerátů v běžeckých časopisech. Konkurence není malá, každý z větších maratonů se snaží nalákat běžce různými fígly. Tady jsem sesbíral některé z nich:

Tričko. Tomu, kdo běžel jen PIM, se může zdát, že je to jaksi samozřejmost. Ale kdepak. Na všech zahraničních akcích, kde jsem byl, si ho musíte koupit extra. A je to tak správné. Proč zdůvodňovat vysoké startovné tím, že je v něm přeci zahrnuto i tričko? To je jako kdybyste si v obyčejné restauraci dal za řízek 250 korun a čísník by se ještě chlubil, že v ceně je přeci i panák ferneta. Kdo chce, koupí si ho. Kdo nechce, nekoupí.

Lákavá trasa. Jsou pořadatelé, která lákají na běh v krásném městě (Praha, Vídeň, Florencie), další se chlubí nádhernou přírodou (Niagara Falls) nebo exkluzivní trasou – často spojenou s olympijskou minulostí (Marathon, Atlanta). Upřímně, nevybírám si maratony podle architektonických památek, stejně na to v průběhu není čas. Ale na druhé straně, když už bych vyrazil třeba do Florencie, nechtěl bych, aby se běželo na osmi okruzích v lesoparku.

Rychlá trať. Pro toho, kdo chce běžet na nějaký vysněný čas, tohle hledisko hraje velkou roli. A přitom je vlastně dost zrádné. Je skutečně Praha pomalejší než Vídeň? Nebo pouze Rakušané dokázali sehnat lepší závodníky, případně měli větší štěstí na počasí? Přesto se řada maratonů chlubí traťovým rekordem, případně procentem účastníků, teří si tam vytvořili osobní rekord.

Ego. Už nejen špičkoví závodníci mají své jméno na startovním čísle, dnes tuto službu některé maratony nabízejí všem běžcům. Třeba v Košicích můžete mít jméno i vlaječku svého státu. Kdyby mi dovolili mít na čísle Niktomuž, neváhal bych:-)

Startovné. Do debat, kdy je startovné vysoké a kdy ještě ne, se pouštět nechci. Ale jsou pořadatelé, kteří se snaží zaplacení ne zrovna nízké částky aspoň něčím zpříjmenit. Třeba v Hamburku se můžete pár eury navíc připojistit proti případné neúčasti a skoro celý obnos je vám pak vrácen. Jinde je zase pravidlem, že když se před maratonem zraníte nebo onemocníte, je vám automaticky startovné převedeno do dalšího roku. Jinde zase mají věrnostní slevu pro stále účastníky. Jsou ovšem i odpudivější hrátky se startovným: třeba znevýhodnění zahraničních účastníků.

Tradice. Firmy se rády chlubí tím, jak dlouho už fungují, tak proč by to nedělali pořadatelé maratonů? Bezkonkurenční výhodu mají Boston a Košice, ale za tradiční už dnes bývají považovány i běhy, které se konají od 70. nebo 80. let.

Výhoda pro rychlé. Rychlí běžci jsou na některých maratonech privilegovanou skupinou. V Bostonu nemáte – pokud nepřispějete na charitu – jinou šanci než splnit relativně přísné kvalifikační limity, třeba pro mě je to 3:15. V Hamburku zase máte při splnění určitého limitu jistotu účasti, i kdyby byl zájem o závod mimořádně velký.

Výhoda pro extra pomalé. Zejména v Americe lákají run-walkery (český ekvivalent ještě nemám!) na dlouhý časový limit pro zdolání trasy. Zatímco v Evropě je na větších maratonech dobrým zvykem mít limit v délce 6 hodin, v USA je to běžně i 8 hodin. Proč ostatně vyhánět zákazníky, když mají chuť utratit své dolary a trochu se projít po trati?

MP3. Jedno z nejkurioznějších lákadel. Objevil jsem ho v inzerátu Portland Marathonu. V USA je podle pravidel zakázáno při bězích poslouchat jakýkoli přehrávač, ale v Portlandu upozorňují startující, že u nich budou mít výjimku. „Jsme MP3 player-friendly,“ stojí v reklamě.

Ženy. A ještě jedna americká specialita. Řada maratonů se chlubí, jak velké procento žen je mezi účastníky. „U nás běží 58 % žen,“ upozorňuje již zmíněný Portland Marathon. Jen nevím, jestli tím chtějí dodat kuráž ostatním běžkyním, nebo se naopak snaží přesvědčit muže, že v Portlandu je čeká běh v opravdu hezkém prostředí.

O těžkém životě se sponzory

Všechny bežecké boty, co mám a kdy jsem měl, jsem si koupil sám. Pravda, jednou mi obchodní zástupce jisté značky nabízel, že mi prodá jedny za mimořádně nízkou cenu, ale nevyužil jsem toho. A jsem rád. Život se sponzorem, to je totiž opravdové peklo.

Potvrdilo se to třeba minulý týden. Kdo sleduje fotbal, ví, že česká reprezentace na ME vypadla s Tureckem po tom, co vypadl míč z rukou brankáři Čechovi. Chyba, jakých se ve sportu přihodí spousty. A ještě horších. Za pár dnů se ovšem nějaký PR manažer z Adidasu nechal slyšet, že ostudný gól samozřejmě není důvodem k vypovězení smlouvy českému brankáři, ale už by se to nemělo opakovat. No jo, za sto milionů korun asi chtějí lepší promotion. I když by na druhé straně měli být rádi, že ten kiks udělal v dresu Pumy, ne?

Trochu však doufám, že takhle to v profesionálním sportu nefunguje vždy a všude. Že bossové firem - milionovým cifrám navzdory - připouštějí, že sportovci nejsou naprogramované stroje. Pochybuji, že by si po Aténách 2004 předvolali pánové z Nike maratonkyni Paulu Radcliffovou a spustili na ni: "Holka, tohle bylo naposledy. Maraton se přeci nevzdává!" Ale možná to tak bylo, kdo ví. Každopádně od té doby Radcliffová už nikdy nevzdala.

Život pod sponzory prostě není žádný med. Dokáži si představit, jakou radost museli mít naši soudruzi, když v roce 1952 vyhrál Emil Zátopek tři zlaté olympijské medaile v adidaskách. Ano, byly to adidasky - a nikoli vojenské kanady, jak se část české populace stále domnívá. Boty z kapitalistické dílny západoněmeckého průmyslníka, dříve celkem oddaného člena NSDAP. U nás se tím nikdo nechlubil. Ale ani to nikdo Zátopkovi nezakazoval. Možná proto, že v té době byl u nás za nejodpudivějšího ševce světa považován Tomáš Baťa a nikoli Adolf Dassler. Tady je mimochodem dost odpudivá reklama na Adidas s Emilem Zátopkem.

Do pěkného maléru se později dostal další ze skvělých vytrvalců, Lasse Virén z Finska. Na olympiádě v roce 1976 vyhrál závod na 10 000 metrů, v cíli si zul boty Asics a zamával jimi divákům. A průšvih byl na světě. Byla to totiž v asi nejpokrytečtější době historie sportu, kdy se vedele předstíralo, že na olympiádě startují výhradně truhláři, pošťáci, studenti nebo právníci, co sportují po práci jen tak pro radost.

MOV obvinil Viréna z nepovolené reklamy. Podobné té, když dneska lyžaři projedou cílem a i když se třeba cestou pomlátí, jejich první starostí je zout si lyže a ukázat na kameru logo výrobce. Virén se bránil, že prostě měl puchýře na nohou a potřeboval si ulevit. To museli mít v Asicsu radost... Naše boty přece nejsou jen úžasně rychlé, ale i úžasně pohodlné! Virén měl být diskvalifikován z Her, nakonec se těsně před rozběhem na 5000 m rozhodlo, že může závodit. Vyhrál další zlato, ale boty už si v cíli nezouval.

Dnes už je samozřejmě olympiáda hlavně a především velkolepou reklamní akcí, kde se shodou okolností také sportuje. A kde bude docházet k paradoxním situacím. Čínský basketbalista Yao Ming má sice osobní kontrakt s Adidasem, samozřejmě mimořádně lukrativní, nicméně v reprezentaci bude muset nastupovat v dresu Nike. Adidas tedy utrácí miliony za propagaci své značky, ale Nike bude mít hlavní hvězdu konkurence skoro zadarmo na nejsledovanější sportovní akci roku. Ne že by mi to rvalo srdce, pro dnešní sport je to však docela výmluvná situace.

Mimochodem: svůj maratonský osobák jsem zaběhl v botech Asics, trenkách Adidas a tílku Craft. Značku ponožek si nevybavuji.

Běžec, nepřítel lidstva

Jednou to tak bude. Když čtu v novinách, jak vlna chiliastického environmentalismu dokáže smést cokoli, dojde jednou i na běžce.

Za záchranu přírody bojuje skoro každý druhý. Hudebníci na megakoncertech, kde spálí víc elektřiny než malá fabrika. Politici, kteří bydlí v luxusních vilách s několika koupelnami a vyhřívaným bazénem a jezdí v jeepech. Stáj formule 1, která sice spálí tuny benzínu a stovky pneumatik, ale na kokpit si dá fotografii planety Země, aby diváci u televize měli možnost zapřemýšlet si o svém vztahu k životnímu prostředí.

Všichni tihle se jednou pustí i do běžců. Když to vezmu kolem a kolem, patříme mezi nepřátele přírody. Ne mezi největší, ale ono se nikdy nebojuje proti největším prevítům.

Běžci v první řadě spotřebovávají kvanta kyslíku a naopak produkují oxid uhličitý. Svoji energii vynakládají naprosto bezúčelně. Ať už běhají pro radost, pro zdraví nebo v honbě za co nejlepším výkonem. Po běhání navíc ještě více pijí a více jedí. A častěji se sprchují, tedy plýtvají vodou.

Úplnou pohromou jsou běžci ve fitness centrech. Zatímco svalnatci poměrně ekologicky zvedají kusy železa a hubnoucí ženy roztáčejí imaginární spinningová kola (dokonce by mohly elektřinu vyrábět!), tak běžci mrhají proudem na běhátku. Přitom třeba hodinu jsou stále na místě – to je naprosto vzorové plýtvání.

K běhání patří i BO, tedy bežecká obuv. Také tady dostává ekologie pořádně na frak. Boty vyhazujeme po pár měsících, ačkoli na první pohled vypadají stále jako nové, a kupujeme si další. Dál by mohly sloužit, ale naše obava ze zranění z nich dělá předčasně a zcela neekologicky odpad. Takovou rychlovarnou konvici vyhodíme, až když přestane rychle vařit. Ale na BO jsme přísnější.

Boty samozřejmě dávno nejsou kožené nebo plátěné. Naopak se v nich používá všelijaká umělotina, ty různé gely, silikony a ethylvinylacetáty. Také nekupujeme výrobky ze Skutče nebo Partizánskeho, dokonce ani boty z Herzogenaurachu. Než si zavážeme tkaničky, cestují k nám z Číny, Vietnamu nebo Malajsie. Přes půlku světa, možná ještě víc. O dalším sportovním vybavení ani nemluvě.

Ale necestují jen boty, cestují i běžci. Jet někam autem 500 km, tam si odběhnout těch kilometrů 42 (případně ještě méně) a pak zase jet autem 500 km domů – to už dávno není ojedinělá pošetilost. Každý správný environmentalista nad tím musí pozdvihnout obočí. V lepším případě. A to ještě neviděl, kolik se při maratonech spotřebuje plastových kelímků, houbiček, masážních emulzí, startovních čísel...

A máloco škodí přírodě tolik jako právě běhání v přírodě. Eroze půdy, to je další ze smrtelných běžeckých hříchů. Kolik tun lesní a orné půdy doma statisíce běžců oklepaly z bot či elasťáků, případně ze zablácených lýtek!

Proti tomu všemu jednou někdo moudrý zasáhne. Dříve nebo později. Běžec v parku se stane nepravděpodobnou vzpomínkou na zašlé časy stejně, jako je jí dneska kuřák v kině.

O velkých sportovních zvratech

Ještě se vrátím k televiznímu přenosu Zlaté tretry. Letos jsem ji sledoval více méně jen jedním okem, ale závod žen na 10 000 metrů jsem si nemohl nechat ujít. Etiopanka Tiruneš Dibabaová možná ještě pár dnů před startem pomýšlela na světový rekord, zvláště když v Oslo zaběhla nejlepší čas na pětce, ale minulý čtvrtek ji muselo být jasné, že z toho nic nebude.

Vlastně hned od prvních metrů ztrácela na mezičasy Defarové. Důvod? Bolesti břicha, které ji dle jejích slov pronásledovaly už při rozcvičení. Přesto dlouho udávala tempo. Někdy v druhé půlce závodu už se však začala držet za břicho a odpadla z vedoucí skupinky. Čekal jsem, kdy to vzdá. Ze všech možných pohledů to pro ni v té chvíli byl závod o ničem – aspoň mně to tak připadalo. Asi by dostala menší startovné, kdyby vzdala, řekl jsem si.

Asi čtyři kola před cílem ale začala náskok ztahovat. Dotáhla se na skupinku a i televizní komentátoři usoudili, že její problémy nebyly asi tak vážné. „U nás doma tomu říkáme prdíky,“ vtipkoval Tomáš Dvořák.

Nakonec Dibabaová ve finiši zvítězila. Běžet stylem start-cíl má své kouzlo, ale na sportu jsou snad nejkrásnější podobné zvraty. Zvlášť když něco podobného už nikdo nečeká. Fotbalový zápas jde otočit třemi góly během patnácti minut. I v ženském finále Wimbledonu lze ztratit titul ze stavu 6:1, 4:1. O kolapsech na konci maratonu ani nemluvě – ostatně příběh Doranda Pietriho bude mít brzy stoleté výročí.

A můj oblíbený sportovní obrat? Finále běhu na 800 metrů na olympiádě v Mnichově 1972. Sledujte chlapíka s čepičkou a číslem 1033.



Jmenuje se Dave Wottle, v Mnichově vyhrál o tři setiny vteřiny a byl to vlastně jediný velký úspěch jeho kariéry. Tedy krátce před olympiádou ještě vyhrál americkou kvalifikaci a časem 1:44,3 vyrovnal světový rekord Petera Snella. O dva roky později se však dal k profesionálům (to mu bylo 24 let) a brzy atletiky nechal.

V Mnichově zkoušel ještě závod na 1500 metrů, ale vypadl v semifinále. Zlato na půlce ho tak překvapilo, že si zapomněl sundat čepičku a měl ji i při slavnostním ceremoniálu. Stejně jako se reportéři ptali Forresta Gumpa, proti čemu prostuje svým během napříč USA, dostal podobnou otázku i Wottle. Ve Vietnamu se ještě bojovalo, tak novináři větřili senzaci. Protest proti válce, to by bylo něco. „Ale kdepak, prostě jsem si ji zapomněl sundat. Omlouvám se,“ řekl Wottle.

A proč ji nosil? Měla trojjedinou funkci. Nosil ji jako stínítko, potítko a hlavně mu díky ní nepadaly dlouhé vlasy do očí.

Restart?

Moje běžecká chandra je - zdá se - pryč. Snad za to může chladnější počasí, jehož příchod mi opravdu nevadí. A to nemluvím jen o běhání. Mimochodem, jak si někdo může myslet, že ideální teplotou pro lidskou existenci je 28 stupňů a více?

Snad za to může fakt, že jsem se zase vrátil do práce. Zřejmě mě pracovní rutina unavuje méně než dovolenkový režim.

V neděli jsem vyrazil na dlouhý běh. Neměl jsem tentokrát ani představu, jak dlouhý vlastně bude. Prostě podle nálady a situace, nechtěl jsem to nijak hrotit. Nakonec z toho bylo dobrých 35 kilometrů.

Ale to není nejpodstatnější. Důležitější pro mě bylo, že tentokrát jsem nenapálil začátek. Ani mi nedošly síly, ani jsem nezkapal kvůli počasí. Sice občas vysvitlo sluníčko, ale nepálilo. Celou dobu jsem dokázal držet tempo 4:40, posledních pár minut jsem byl dokonce schopen ještě přidat.

Byl to pocitově můj nejlepší běh od říjnového maratonu v Mnichově. Nepřeháním, ani trochu.

Nicméně teď si rozhodně dopřeji volnější týden. Už se na něj těším.

A pak...

Jako na běhátku

Tak si připadám zhruba poslední dva měsíce. Běhám, snažím se, leje ze mě, ale mám pocit, že jsem stále na místě. Nepozoruji na sobě žádný pokrok, ani ten minimální. A nějak přichází i taková měnší ztráta motivace. Tenhle týden jsem se dvakrát přistihl, že jsem si ráno řekl: „Tak, zase běhat.“ A to jsem, prosím, měl dovolenou. Žádné vstávání v půl šesté...

Mívám docela dobrý pocit z běhů na středně dlouhou vzdálenost. Při devadesátiminutovkách se dostanu do slušného tempa, má to spád, prostě pohoda. Ale jakmile přijde nedělní dlouhý běh, přijde s ním i trápení. Ani už si nepamatuji, kdy naposledy jsem ho zvládl ke své spokojenosti. Buď přepálím začátek a zbytek se změní v očistec. Nebo začnu pomaleji a stejně už pak nedokáži zrychlit, nebo aspoň držet tempo až do konce.

Možná je to počasím. Poslední týdny je buď vedro, nebo ze soboty na neděli sprchne, ráno vysvitne sluníčko a dlouhý běh se pak odehrává v pařeništi lesních cest. Možná si to však nalhávám a prostě mi to jen nejde.

Takže si týdně odběhám svých +/- devět hodin, snažím se, aby trénink byl pestrý a měnila se intenzita běhů, ale stejně se nějak nemůžu zbavit dojmu, že to moc nikam nevede. Nechce se mi nad touhle sezonou na začátku června lámat hůl, ale tuším, že to nebude ono.

Zatím musím být aspoň rád, že vůbec běhám. Až na výjimky bez nějakých extra bolestí. Jak říkají Němci: je lepší šilhat než být slepý. Ale přímně řečeno – to šilhání až taková zábava zase není.