O té velikánské pomstě

Minulý pátek jsem si koupil do vlaku Süddeutsche Zeitung. Aby cesta rychleji ubíhala. Otevřel jsem olympijskou přílohu a probíral se výsledky. Koukám na atletiku, oštěp žen a vidím, že Barbora Špotáková zvítězila, dokonce v olympijském a evropském rekordu. „Tak se jí to podařilo,“ říkám si a obracím další stránku. Teprve doma se dozvídám, že to nebyl jen tak nějaký závod. Měl totiž zásadní politický podtext.

To mě v první chvíli vůbec nenapadlo, přiznávám. Nějak se mi vykouřilo z hlavy, že se házelo 21. srpna a že druhá skončila Ruska Abakumová. Taková krásná pomsta po letech! „Dvacátý první srpen, výročí okupace, Ruska má hozeno sedmdesát a půl... Určitě jsem udělala radost strašně moc lidem v České republice,“ pravila poručice české armády, ročník narození 1981.

Není to směšné? Není tenhle patos poněkud křečovitý? Připouštím, že Abakumová může být velmi nesympatická a že asi pravděpodobně dopuje, ale co má, proboha, tahle holčina (ročník narození 1986) společného s okupací?

Chápu, že v obzvláště zjitřených dobách je sport víc než jen sportem. Asi to není dobře, ale prostě to tak chodí. Chápu, jak strašně moc chtěl Jesse Owens v Berlíně 1936 získat čtyři zlaté medaile. Chápu, jak moc chtěl Joe Louis o dva roky později rozmlátit ciferník Maxi Schmelingovi. Chápu, proč zápas vodního póla z Melbourne 1956 mezi Maďarskem a SSSR skončil krvavou řežbou. Chápu, že pro Dzurillu, Holíky a spol. znamenala dvě vítězství proti Sovětům ve Stockholmu 1969 mnohem víc než jen čtyři body do tabulky. Chápu, jak musela lotyšským hokejistům a fanouškům chutnat v roce 2000 historicky první výhra nad Ruskem, navíc v Petrohradě.

Ale není na odplaty za sovětskou okupaci už poněkud pozdě? Zvlášť v podobě házení hliníkovou tyčí do trávy? A nejsou podobná politická prohlášení dnes už trochu divná? Navíc pokud znějí z úst repretentantů, kteří skoro jednohlasně před Pekingem tvrdili, že sport je sport a politiku do něj nikdo míchat nemá?

Minulý rok se hrálo mistrovství světa fotbalistů do 20 let a čeští mladíci se před zápasem s Rakušany holedbali, že jim to vrátí i za protesty proti Temelínu. Trochu jsem se zastyděl, přiznávám. Argentinští fotbalisté se zase, kdykoli hrají proti Anglii, mstí za Falklandy.

Jednou z mála výjimek je v tomto směru Írán. Na sportovním poli se zásadně nemstí a za nic nebojuje. Když má totiž íránský sportovec nastoupit proti soupeři z Izraele, raději se ze soutěže odhlásí. Riskovat porážku s reprezentanty „sionistického režimu“? Nemyslitelné.

V Aténách 2004 takhle jeden judista, dokonce mistr světa, odřekl zápas s Izraelcem (oficiálně kvůli nadváze, aby MOV nemohl íránskou výpravu potrestat) a doma byl pak vítán se všemi poctami. Jako národní hrdina. Dostal i odměnu, která byla slíbena jen olympijským vítězům. Letos v Pekingu zase íránský plavec odmítl nastoupit do kvalifikace, kde v jiné dráze plaval soupeř z Izraele. Jako na potvoru ho totiž začalo bolet břicho.

Dokud jde jen o silná slova žurnalistů, kteří potřebují prodat noviny, dá se nad tím vším mávnout rukou. Všechny články z letošního Eura o válce s Turkem a odplatě snad až za Moháč nebo o polsko-německé bitvě byly mimořádně hloupé. Smutné je, když si takový slovník osvojí sportovci. Málo platné, od zbytku populace se liší pouze tím, že umí rychleji běhat, výše skákat nebo lépe kopat do míče. Nikoli tím, že mají fundovanější názor na politiku.

O víkendu se chystám na půlmaraton. Do papežova rodiště. Asi do toho půjdu naplno a pomstím se za mistry Jana i Jeronýma.

Z tréninkového deníku

PONDĚLÍ
Proč to nepřiznat - je to můj nejoblíbenější den. Mám totiž volno.

ÚTERÝ
Na pořadu je souvislý běh na konci ještě zpestřený rovinkami. V takovém normálním tempu. Ani rychle, ani pomalu. Běžím na rovné trase s obrátkou. Prostě se po 40 minutách otočím a šupu zpátky. I když se pak už na hodinky nedívám, dal jsem to skoro na vteřinu přesně. Majster rovného tempa:-)

STŘEDA
ANP. Ten nahoře ví, že tenhle trénink nepatří k mým nejoblíbenějším. Proto tentokrát zařídil i déšť. Nejdřív jen drobně, ale vytrvale mrholí. Pak začíná slušný liják. Ani vítr není moc příjemný. Mám na programu 10 x 1 km v hodinovkovém tempu. Docela to jde, i když poslední dva úseky už jsou s poměrně dost zatnutými zuby. Při 45vteřinových meziklusech se převážně věnuji ždímání trička.

ČTVRTEK
Lehký výklus, asi hodinový. Zapnu autopilota a běžím. Relax.

PÁTEK
Opakuji úterní program. Jen s tím rozdílem, že dneska se mi běží ještě lépe. Asi do toho jdu zbytečně rychle. Mám dojem, že místy přecházím do maratonského tempa a možná jsem ještě o něco rychlejší. V sobotu toho asi budu litovat. Jenže když to jde skoro samo, nechce se mi používat brzdu...

SOBOTA
VO2max, moje můra a prokletí. Ne, nejde mi to. Nohy bolí. Trápím se možná víc než při závodě. Snad jsem opravdu lehce utahaný z pátku, snad si ještě na tyhle intenzivnější běhy musím zvyknout. Pocity jako u zubaře. Nejvíc ze všeho si přeji, aby to už co nejrychleji bylo za mnou. Úseky 7 x 800 m v pětkovém tempu si zkrátka užívám. Snad mi to bude brzy k něčemu dobré. Ale nechci se rouhat. Slíbil jsem si, že na tréninkovou bolest si nebudu stěžovat. Musím být (a jsem) rád, že to není bolest ze zranění.

NEDĚLE
Dlouhý běh. Po sobotních úsecích se rozbíhám poněkud z těžka, ale po asi půl hodině už chytám dech a tempo. Vlastně je ta počáteční únava výborná věc - nepřepálím a učím se negative split. Před sebou mám asi 35 kilometrů. Trasa je opět obrátková a zpestřená tím, že musím směrem tam překonat převýšení asi 300 metrů. Chvíli běžím po loukách, kde se pasou krávy. Otevřu branku, vklouznu na postavinu, proběhnu ji a další branku zase za sebou zavřu. Jen si musím dávat pozor na kravince, to by bylo opravdu kuriozní zranění...

Ve vesničce jdou zrovna Bavoři na ranní (dopolední?) bohoslužbu. "Grüß Gott," odpovídám jim na pozdravy. Pak přichází asi pět kilometrů dlouhé, pozvolné stoupání. Dokonce v něm předbíhám několik funících cyklistů. "Morgen," zdraví mě vytrvale. Jeden z nich uznale pokýve hlavou. Nebo si snad zrovna protahoval krční páteř? Konečně doběhnu k obrátce. Je tam jezero. Nádherné. Podle ukazatelů cesta okolo něj měří 7,5 kilometrů.

Tak s chutí do toho. Trasa je klikatá a střídají se kopečky s klesáními. Jezero oběhnu za 37 minut a potom zpátky domů. Posledních asi 7 kilometrů je více méně rovina, tak trochu přidávám. Na maratonské tempo. Nohy poslouchají, ačkoli by už mohly mít právo na únavu. Konečně jsem v cíli, za 2:43.

Byl to dobrý trénink, byl. Proti loňsku znatelný pokrok. To mé dlouhé běhy většinou vypadaly tak, že jsem rychle začal, po dvou hodinách toho měl plné zuby a posledních třicet minut spíše klopýtal a vrávoral. Možná je to i počasím. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy bylo v neděli dopoledne vedro. V červnu? Třeba to ten nahoře se mnou nemyslí zase až tak zle.

O běžeckém humanismu

Mnichov a německé časopisy jsou v posledních týdnech zahlceny podivnými plakáty a inzeráty. Jsou na nich krásní, mladí, usměvaví lidé v krásném sportovním oblečení a krásných běžeckých botech. Jsou hubení a komunitně nadšení. Barvy pleti a pohlaví jsou v tisícovém davu zastoupeny zcela rovnoměrně. Polovině těch lidí vede z ucha nějaký kabel. Mají na sobě nažehlené oblečení a ještě nenošené boty, na všech je zobrazena fajfka.

Předpokládám, že podobné billboardy byste dnes našli i ve Vancouveru, Istanbulu, Varšavě, Singapuru nebo Los Angeles. V neděli totiž ve 25 světových velkoměstech proběhne největší běžecká akce všech dob, Nike+ Human Race na 10 km. Poběží milion lidí. Mezi nimi i třeba Paula Radcliffová v Londýně, Dirk Nowitzky v Mnichově a Lance Armstrong v Austinu.

Startovné není zanedbatelné, to je pravda. V Mnichově zaplatíte skoro 50 euro, ale kromě toho, že se můžete proběhnout po centru města, máte zdarma i vstupné na večerní koncert! Asi proti jsou na plakátech jen krásní, mladí lidé. I pro německého veterána totiž může být cena 5 euro na kilometr vysoká. Běžci narození před vynálezem Nike zřejmě nejsou tou správnou cílovou skupinou. Však je znáte, ty marketingově nezajímavé veterány ve vytahaných bavlněných trikách a vyšlapaných botách, co si sami ani neumějí nastavit GPS...

Nike to samozřejmě nedělá pro peníze. Chce přivést lidi ke sportu a hodně prostředků dát na charitu.

Kdepak nějaké běhání z ryze sobeckých důvodů, jako jsou vítězství, pořadí v závodech nebo zlepšování osobáků! Tomu brzy odzvoní. Kdo nebude sportovat pro nějakou ušlechtilou věc, nebude sportovat vůbec.

Také já chci přispět svou troškou do mlýna nenuceného humanismu. Žádné úšklebky. Začnu konstruktivně. Takovým malým návrhem:

Vážení šéfové firmy Nike, což takhle raději každému z čínských, malajských, kambodžských nebo tureckých nádeníků, kteří vyrábějí ty boty a trička s fajfkami, přidat – potichu a bez reklamy – jeden dolar k denní mzdě? Nebylo by to moc krásné lidské gesto?

Just do it.

Keňské vajíčko se o stěnu nerozbilo

Až se bude po letech vzpomínat na olympijské hry v Pekingu, tak se asi nejvíce bude mluvit o sportovních výkonech plavce Michaela Phelpse a sprintera Usaina Bolta (ať už v jakémkoli tónu). Troufám si odhadovat, že trochu neprávem zapadne maratonský výkon Sammy Wanjuriho. To, co předvedl v závěrečném závodě atletických soutěží, bralo dech. A nedovolovalo při sledování nočního televizního přenosu dřímat.

Minulý týden jsem četl v mém oblíbeném německém časopise Spiridon rozhovor s dr. Gabriele Rosou, trenérem řady keňských maratonců. Mluvil docela sebevědomě (o svých svěřencích) a arogantně (o soupeřích). Když byl dotázán, s jakou taktikou půjdou Keňané na start pekingského maratonu, spustil: „Závod rozběhne Cheruiyot. Začne hodně rychle, aby se brzy pole roztrhalo. Prostřední třetinu potáhne Wanjiru a maraton vyhraje Lel, protože má nejrychlejší závěry ze všech.“

Vlastně se mu to splnilo. Až na pár drobností. Robert Cheruiyot se týden před startem zranil, takže trenéři museli v Keni narychlo shánět náhradníka Luke Kibeta, jinak loňského světového šampiona z Ósaky. Nevím, jak moc dobře byl připraven, ale roli toho, kdo bude na začátku udávat tempo, převzal hlavně Wanjiru. Keňský mladík plnil taktiku, která by se dala popsat jako hození plata vajíček proti zdi a čekání na to, kolik se jich nerozbije. Tedy s tím, že jedním z vajíček byl i on sám.

I když na startu v Pekingu bylo 24 stupňů a postupem času se teploměr vyšplhal až ke třicítce, převážně v Japonsku trénující Wanjiru to pojal, jako by se běželo v chladném podzimním Berlíně nebo Amsterdamu. Na 10. kilometru proběhlo pravidelně řídnoucí hlavní pole v čase 29:27, což byl mezičas odpovídající světovému rekordu 2:04:16. Pak tempo lehce opadlo, ale jen lehce – půlmaraton za 1:02:37.

To už dávno odpadli někteří spolufavorité, kteří nebyli ochotni přistoupit na šílené keňské tempo a riskovat velké problémy. Brzy vzdal Mubarak Shami, naturalizavný Keňan reprezentující Katar, který byl loni v Ósace druhý a kromě MS vyhrál všechny maratony, na nichž startoval. Ve vedrech mu to běhá dobře (pamatuju Vídeň 2005 i PIM 2006), ale zřejmě si dobře spočítal, že lepší než se protrápit někam k patnáctému místu, jestli vůbec, je šetřit síly na podzimní dobře zaplacený závod.

Ztrátu nabral Victor Röthlin, nejlepší Evropan, který s Keňany v létě trénoval v Tyrolsku. Běžel velmi takticky, ale prostě to na vražedné tempo nestačilo. Závod se stal trápením i pro Abderrahima Goumriho z Maroka, třetího z letošního superzávodu v Londýně, nebo zkušeného Jihoafričana Hendricka Raamalu. Nedoběhli ani Julio Rey ze Španělska a Marilson dos Santos, vítěz předloňského New Yorku. Totálně vyhořeli Japonci.

Že medaile poputují do Afriky, bylo zřejmé velmi brzy. Kromě Keňanů Sammy Wanjiru a Martina Lela (Kibet vzdal na 28. kilometru) se v čele drželi Maročan Jaouad Gharib, Deriba Merga s Tsegayem Kebedem z Etiopie a jejich dva bývalí eritrejští krajané Yared Asmerom a Yonas Kifle (ten však mezi 35. a 40. km nabral moje tempo a propadl se až na 36. místo).

I když dr. Rosa dával před závodem nejvíce šancí Lelovi, ten po 30. kilometru odpadl. Wanjiru nakonec setřásl i zbytek Afričanů, držel se jej pouze Gharib. I když se několikrát zdálo, že ani on nástupy neustojí. Pokaždé se o pár metrů propadl, ale pak se vždy vrátil. Docela by mě zajímalo, co měl s trenýrkami. Snad dvacetkrát se chytil za gumu. Nejdřív to vypadalo, že má něco s žaludkem nebo ho píchá v boku, ale dělal to i ve chvílích, kdy se mu běželo komfortně.

Na 37. kilometru podal Merge sportovně Wanjiruovi láhev s pitím – a ten se mu za to vzápětí odvděčil trhákem, na který Etiopan nedokázal odpovědět. Zůstala jen dvojice Wanjiru-Gharib. Ale Maročan dlouho v kontaktu nezůstal, na pozdějšího keňského vítěze se stále díval se zhruba dvacetivteřinovým odstupem.

V závěru ještě Wanjiru přidal. Asi se nechtěl stát olympijským vítězem s PW. Cílem nakonec proběhl v čase 2:06:32, čímž překonal olympijský rekord o téměř tři minuty. Lopesův výkon z Los Angeles byl druhým nejdéle trvajícím olympijským rekordem – déle vydržel jen Beamonův skok z roku 1968. A především Keňa získala poprvé v historii olympijské zlato, čímž se konečně vyrovnala Československu.

Wanjiru je tedy aktuálně olympijským vítězem, juniorským světovým rekordmanem na 10 000 m, světovým rekordmanem v půlmaratonu i na 20 km. Haile Gebrselassie oznámil, že se za pět týdnů pokusí v Berlíně jako první maratonec historie běžet pod 2:04. Možná se mu to podaří. Ale troufám si tipnout, že mu světový rekord dlouho nevydrží.

Nevím, jestli existuje nějaký koeficient, kterým by se dal dnešní Wanjirův čas přepočítat na lepší klimatické podmínky. Možná jde svým způsobem o výkon, který je hodnotnější než loňský Haileho čas z Berlína.

Sport v čase playbacku

Pořadatelé pekingské olympiády byli v médiích kritizováni za to, že při slavnostním zahájení zpívala jedna čínská holčička na playback. Je to další důkaz charakteru potěmkinovských Her, psalo se. Asi ano. Ale mně se to docela líbilo. I když to tak zřejmě nebylo myšleno, byla to dokonalá metafora současného vrcholového sportu. Je také dokonalý. Jako playback. Oproštěný od všech nechtěných tónů a šumů, na první pohled bez chyb. Nic mu k dokonalosti nechybí. Tedy s výjimkou dvou věcí: přesvědčivosti a opravdovosti.

Jak už jsem psal, olympiádu jsem nesledoval v televizi. Vím o ní vlastně jen to, co jsem si občas přečetl v zahraničních novinách, když se mi na dovolené dostaly do rukou. Netuším tedy, jaký je aktuální počet dopingových hříšníků v Pekingu. Co jsem naposledy četl, tak lidé vedli nad koňmi 5:4.

Nejvíc článků bylo věnováno, jak jinak, jamajskému sprinterovi Usainu Boltovi. Získal tři zlaté medaile, vytvořil tři skvělé světové rekordy. "Je úžasné, co dokáže neskutečný talent ve spojení s dopingem," nechal se slyšet jeden bývalý sprinter. Nechtěl být jmenován. Samozřejmě, nemá důkazy.

Šéftrenér německých atletů si zase postěžoval, jak je nespravedlivé, když jejich koulařka Nadine Kleinertová měla od ledna už 29 kontrol, zatímco na Jamajce byli komisaři jen šestkrát. Ano, tahle země nejlepších sprinterů světa nemá vlastní nezávislou antidopingovou laboratoř. "Jsou chudí, nemůžou si to stejně jako Keňané dovolit," brání je IAAF.

Dopingový mág Victor Conte se už loni sešel s šéfem WADA a napráskal mu lidi, kteří na Jamajce mají "lékařský" dohled nad atlety. A jen tak mimochodem podotkl, že komisaři na karibský ostrov nepáchnou zejména od října do ledna. Tedy v čase silové přípravy, kdy je nejmoudřejší ládovat se steroidy. Není ani náhoda, že Jamajčané už tolik jako v minulosti neodcházejí na americké univerzity, ale připravují se stále více doma, pod křídly národního svazu. Mají totiž nejlepší trenéry.

Conte neměl při svých slovech na mysli jen Boita, ale zejména vítězku ženské stovky Shelly-Ann Fraserovou. Šikovná holka. Za rok se zlepšila z 11,31 na 10,78. Asi dobře trénuje, hodně regeneruje a naprosto fanaticky dodržuje životosprávu. Nebo?

V Pekingu při sprintech vyhořeli Američané. Zřejmě jim utekla forma. Nebo je nějak postihla nedávná aféra s laboratoří BALCO? "To tak prostě je. Občas sprintům vládneme, pak zase přijde hluché období," vysvětluje si to bývalý světový rekordman Michael Johnson. Ani v jeho slovech není náznak pokrytectví.

Od roku 1984 jen jeden vítěz olympijské stovky, Donovan Bailey, odešel do sportovního důchodu bez toho, že by byl usvědčen z dopingu. Do které skupiny se přidá Bolt? Bude to mít těžší. Vzorky z letošní olympiády se budou uchovávat osm let, aby mohli být podvodníci usvědčeni i po tom, až se vylepší testovací procedury.

Další pokrytectví bafuňářů. K čemu bude dobré, když se třeba v roce 2014 zjistí, že to vlastně tenkrát v Pekignu bylo jinak? Bude to vítězství morálky, fair play nebo snad veleušlechtilých olympijskcýh myšlenek? Obávám se, že půjde maximálně o vítězství Pyrrhy.

Sportovec, který si teď prožil zklamání z pátého místa, vypustil nějakou tu slzu a pak šel v olympijské vesnici zapít neúspěch, najde jednoho dne v poštovní schránce stříbrnou medaili... Bizarní. Sotva to po všech možných zasedáních, arbitrážích, soudech a odvoláních bude považovat za satisfakci. Bez triumfálních pocitů v cíli, bez slavnostního ceremoniálu před zaplněným stadionem.

Kontrolní otázka: ví někdo, kolik a jakých medailí nakonec Kateřina Neumanová získala v Salt Lake City?

Sport prostě není jen byznys. Je to a vždycky byla i politika. A nemám na mysli pouze různé bojkoty, silná slova a gesta sportovců. Dovolil by si někdo dnešním olympijským hrdinům zařídit režim, jaký mají cyklisté při TdF? Vždyť oni jsou vlastně chudáci. Dělají to, co ostatní, ale je to víc vidět a víc se o tom mluví.

Pochybuji, že jamajským sprinterům, keňským vytrvalcům nebo běloruským vrhačům někdo kontroluje popelnice a dělá jim šťáry na pokojích. To by bylo politicky neúnosné. Špiclovat západní profesionální stáje? V pořádku. Ale být stejně přísný na země, kterým se ještě nedávno říkalo rozvojové a jejichž hlasy mocně promlouvají do toho, kdo bude pořádat další olympiády a vydělá miliardy?

To by přineslo do sportovní playbacku příliš falešných tónů.

Osobak z Dachau

Cesty osudu me tentokrat zavedly do Dachau, hezkeho mesta s nehezkou minulosti, kde Karel Kryl slozil jednu ze svych nejhezcich pisni. A shodou okolnosti se tam zrovna bezel zavod na 10 km. Poutak. Doslova a bez urazky. V Dachau se totiz konala pout a zavod byl jeji soucasti.

Po meste chodili chlapici v kozenych kalhotech a zenske v dirndlech, ale samotny zavod se bezel na kraji Dachau, v blizkosti sportovist mistniho ASV. Krasne misto. Park, potok, tenisove kurty, hala pro micove sporty, kluziste, stadion s tartanovou drahou.

Pri prezentaci doslo k mirnemu nedorozumneni, protoze si poradatele speltli moje krestni jmeno s prijmenim. Pak mi ten chlapek u stolu rekl, ze cipy se vydavaji tam vlevo. Zrejme slusny oddil, rikal jsem si. Desitka a oni ji meri cipy. Ale pak jsem pochopil. On mel na mysli chipsy, ktere kazdy zavodnik dostaval jako darek.

Presto jsem byl po nekolika minutach lehce zmaten, kdyz jsem videl par bezcu, jak skutecne maji ve tkanickach cipy. Doslo mi, ze jsou to jejich osobni cipy a v botech, co si berou na zavody, je maji zrejme zasnerovane na porad...

Trat byla totalni placka. Bezel se jeden maly okruh a dva vetsi. Vetsinou dlouhe rovne cesty, jen par zatacek a jeden kruhovy objezd. Proste ideal. Ale pred zavodem jsem si toho moc nesliboval. Posledni tri noci jsem kloudne nespal a pri stredecnim treninku ANP jsem ukazkove trefil zed.

Bylo pod mrakem, takovych dvacet stupnu. Lehky vetrik. A na startu skoro 400 lidi. Ano, u nas by tenhle poutak byl jeden z nejobsazenejsich zavodu. Zaradil jsem se skromne nekam do stredu startovniho pole. Nekdo se jeste na posledni chvili rozcvicoval, pred halou uz poradatele narazili sud a rozzhavili gril, kolem chodil kameraman bavorske televize.

Pokud jsem v Dachau nebyl jediny cizinec, tak urcite jeden z mala. Dva lide se bavili turecky, byl tu nejaky Asiat v tricku Microsoft a jeste jsem videl jendu zenu africkeho puvodu. Ale dost pravdepodobne to vsechno mohli byt Nemci.

Start. V tlacenici mi trva sedm vterin, nez se dostanu na satrtovni caru. A pak tlacenice pokracuje. Aspon neprepalim. Prvni kilometr davam za obligatni ctyri minuty a pak uz se pravidelnym tempem sunu dopredu. Bezi se mi dobre. Vim, ze pokud osobak neprekonam dnes, neprekonam ho uz asi nikdy. Po druhem kilometru (3:36) citim, ze dneska padne.

Konecne se proderu az mezi vypracovane vytrvalecke figury oblecene do dresu s nazvy bezeckych a triatlonovych klubu. Je nas asi sest, pokorne se zaradim na konec skupinky a podridim se tempu. Na mezicase vsak vidim, ze se ponekud vleceme (3:44). Tak sebevedome pridam a utecu jim. Doufam, ze se mi to nevymsti.

V dalsi skupince jsme tri a vzorne spolupracujeme. Bezime tempem, ktere bych asi sam neudrzel. V polovine jsme za 18:38. A i kdyz zacina svitit slunicko, je mi jasne, ze dneska nevytuhnu. A zacinam troufale premyslet o case pod 37 minut. Potrebuji k tomu jedine, drzet tempo pod 3:40. A to se mi dari. Na 8. kilometru si stihnu spocitat, ze i kdybych trochu zpomalil, porad by se mi to povedlo.

Ale proc bych zpomaloval. Nase miniskupinka predbiha dalsi a dalsi zavodniky a uz je tu cilova rovinka. Snazim se jeste oba Nemce predbehnout, ale je to jen zoufaly pokus. Nejde to. Pak zjistuji, ze to, co povazuji za cilovou rovinku, jeste cilova rovinka neni. Na konci je totiz prudky obrat vlevo a asi 30 metru do cile. V asi metrovem koridoru mezi skolnimi lavicemi. Davam pozor, abych nezavravoral, a jsem konecne v cili. A vubec si nepripadam k smrti unaven.

Cas 36:49. Jsem spokojen, jak bych nebyl. Vylepsil jsem osobak skoro o minutu, bezel jsem vyrazny negative split a posledni kilometr jsem mel za 3:33. Sotva nekdy dam desitku pod 36:00, takze na teto trati to byla asi posledni bariera, kterou jsem prekonal.

Zrejme jsem ziskal par bodiku do Bavorskeho bezeckeho poharu. Jak pozdeji zjistuji, jsem na 27. miste z 379 ucastniku, ve vekove kategorii sesty. Kdybych v tehle sezone uz nic kloudneho nezabehl, za tohle to stalo.

P.S. Tak tohle byl muj 300. prispevek na blogu. Uff...

Maraton pod 2:00? Už žádný problém...

Jednou přijde doba, kdy dnešní sportovci - ti, co užívají EPO nebo anabolické steroidy, aby na Tour de France o něco rychleji šlapali do kopců a na stovce ubrali pár setin – budou považováni za amatérské břídily. Nemluvě o soudružkách ze SSSR, které k tomu všemu odevzdávají při kontrolách cizí moč a když je někdo přistihne, vidí v tom mezinárodní komplot.

Na americkou laboratoř Balco se bude jednou vzpomínat podobně jako na klub mladých techniků a přírodovědců. Tuhle partičku totiž v tomto týdnu trumfl spolek vědců z Salk Institute for Biological Studies. Přišli s pilukou nazvanou AICAR, kterou stačí jíst a svalstvo samo roste, jako by bylo tělo pravidelně zatěžováno. Což je výrazný posun proti jiným látkám, jež jsou zatím ve sportu zakázané.

Varel Frištenský by se divil. Nešlo mu kdysi do hlavy, jak je možné, že jen sedí a nic nedělá, a přesto driftuje. Tohle je podobné. Člověk by prostě ležel na gauči, polykal pilule a přitom by rostla jeho fyzická výkonnost. Tedy to až za pár let – zatím byl AICAR testován pouze na myších. Ty, které zobaly pilulku, běžely na běhátku o 44 procent rychleji a o 23 procent dále než kolegyně, co byly krmené jen placebem.

Testy prováděl stejný výzkumný tým, který před čtyřmi roky zkoušel na myších genetický doping. Výsledkem bylo, že myš jedla dvojnásobně více než dříve a přitom její váha klesla na polovinu. Dokázala dlouho běžet bez zastavení a vědci její schopnosti přirovnávali, ano, k Armstrongovi. "Jsou svým metabolismem podobné Lanci Armstrongovi šlapajícímu do kopce v Pyrenejích. Nejedí ani nepijí a přesto mohou běhat čtyři nebo pět hodin. Jsou desetkrát aktivnější než běžné myši a také žijí déle,“ prohlásil tehdy šéf výzkumníků.

Chudáci kočky...

Nyní se tedy na světě objevila jiná látka. Bude chvilku trvat, než se prokáže, zda by její aplikace byla efektivní i na jiném organismu. Vědci věří, že by se s její pomocí dala léčit obezita, cukrovka nebo choroby, které lidem neumožňují cvičit.

Nicméně se zájmem už se na ně obrátili někteří sportovci, zřejmě nějací nadšenci do fyziky a chemie. Proto tým výzkumníků raději předal informace o pilulkách světové antidopingové federaci WADA - včetně způsobu, jak látku v těle odhalit.

Jedna firma už začala AICAR nabízet. Cena? 120 dolarů za gram. Pokud by některý ze sportovců chtěl riskovat a rvát si to do těla, stálo by jeho užívání několik tisíc dolarů denně. To není málo. Ale při dnešní nestabilitě dolaru a odměnám za překonání světových rekordů...

Pokud by tedy někdo za tři týdny v Pekingu čirou náhodou zaběhl maraton třeba za 1:45, určitě to nebude proto, že by do závodu dal více srdíčka.

A až se tahle pilulka jednou vhodně zkombinuje s genetickým dopingem, to se teprve z EPO stane směšná medicína...