Moje nové kolo

Některá zásadní rozhodnutí děláme spontánně, nad jinými přemýšlíme dlouhé měsíce, snad i roky. To, které jsem učinil dnes, patří do druhé skupiny. Konečně jsem do servisu odnesl své kolo značky Olpran.

Mám ho už skoro deset let, ale vyrobeno bylo někdy v roce 1993. Kolik jsem na něm najel kilometrů? 200? 300? Jednou jsem na něm jel někam za Mělník, jednou do Kralup a párkrát jsem se s ním poflakoval kousek za Prahou. V posledních šesti letech jsem ho svěřil do péče zubu času. Čtyři roky bylo pohozeno v komoře, poslední dva roky na balkoně.

Pochopitelně z důvodu, že bylo nepojízdné. Ne že bych se chystal na duatlonovou dráhu, ale řekl jsem si, že by nebylo od věci se občas zase na kole projet.

Ani nevím, jestli byl dobrý nápad zavést ho do servisu. Je třeba na něm vyměnit vlastně všechno kromě rámu a řidítek. Kdyby výrobci kol měli důraznější lobby v parlamentu a dokázali prosadit šrotovné i pro sebe, nebylo by co řešit. Ale takhle jsem pořád toho názoru, že nové kolo nepotřebuji, pokud se na Olpranovi provede zároveň facelifting i transplantace srdce.

Jo, dnes jsem viděl stejný typ, jen v jiné barvě, na Aukru. Vyvolávací cena: 350 Kč.

Když jsem svůj vrak dotáhl do servisu, musel si chlapík myslet, že jde o apríl. Pořád si mě, uprostřed těch nablýskaných Shiman, tak divně prohlížel. Asi čekal, kdy konečně řeknu: "Můžete se podívat tamhle do rohu? Je tam skrytá kamera. Cha, cha."

Ale ne. Nebyl to nejapný vtípek. Opravdu mám v úmyslu na tom kole znovu jezdit. I když přehánět to nehodlám. Co takhle 20 kilometrů týdně? Není to moc?