Přátelák v Berlíně

Už dlouho dopředu jsem věděl, že tenhle prodloužený víkend budu trávit v Berlíně, tak proč si taky nezaběhnout místní tradiční závod "25 km von Berlin" s cílem na Olympiastadionu? Ani tréninkové a jiné lapálie z posledního měsíce mě od toho neodradily. Startovně jsem ostatně zaplatil už někdy v únoru.

Říkal jsem si, že závod pojmu pouze rekreačně. Něco jako měřený trénink. Kdybych použil fotbalovou terminologii, označil bych ho za přátelák. Tedy za akci, kde na výsledku až tolik nezáleží. Ještě jsem váhal, jestli si do Berlína mám vůbec brát závodní boty. Ale nakonec jsem je zabalil. Ostatně i fotbalisté hrají přáteláky v kopačkách.

Když jsem si v sobotu vyzvedával startovní číslo, potkal jsem u stolku Paula Tergata. Největší hvězdu, kterou pořadatelé na závod sehnali. Má to být jeho první pětadvacítka v životě. Nikdo se o něj moc nestaral, tak jsem aspoň stihli chvilku pokecat o životě, maratonu a tak. Ohromný sympaťák. A zvláštní pohled vidět ho v obleku.

V Berlíně nakonec nepoběží. Říkal, že si doma v Keni udělal něco se zádama.

Aby řeč nestála, zeptal jsem se ho na konci, jestli by mi nechtěl podškrábnout startovní číslo. Usmál se a podepsal. Předpokládám, že poprvé v životě držel v ruce propisku s logem Komerční banky. Ještě mi popřál "gud lak tomorou" a šli jsme si zase každý po svém.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli se dá vůbec běžet rekreačně, když máte na čísle napsáno Tergat. Dá. Měl jsem v hlavě plán, že první půlku rozhodně poklušu a když pak zbudou síly a nálada, zkusím si trochu zazávodit. Ještě ráno jsem si číslo podložil igelitem, abych se mi náhodou podpis nerozpil, kdybych se na trati zapotil.

Pořadatelé mě zařadili do skupiny B1, tedy mezi běžce, kteří mají atakovat hranici 1:45. Asi jsem to zaškrtnul v přihlášce, už nevím. Moc nás tam není. Stojím hned v první řadě. Když těsně před startem přijdou elitní běžci, dýchám na zádá maratonskému mistrovi světa Luke Kibetovi. Vedle mě stojí Dmytro Baranovski, který se chce pokoušet o evropský rekord.

Keňané stojí disciplinovaně. Žádné vtípky, každý si hledí pouze sám sebe. Možná se jen mimořádně soustředí na další důležitý závod kariéry. Ale mě spíš připadají trochu vyplašení. Tergat stojí na tribuně a v ruce má startovní pistoli.

Jinde bych se takhle nesoudně do druhé řady nestavěl. Ale tady vím, že nikomu nebudu překážet ve velkých ambicích. Stejně jako všechno, tak i Olympischer Platz postavili nacisté megalomansky. Je to nejširší startovní plocha, co znám. Něco jako osmiproudá dálnice.

Zajímá mě, jestli se Kibeta udržím aspoň dva kroky. Nemám nárok. Keňané totiž do výstřelu vpadnou jako sprinteři, naopak moje startovní reakce podle rozdílu mezi netto a brutto časem dělá tři vteřiny...

Zatímco se kolem valí davy, snažím se raději brzdit. Však dobře vím, jak na to jsem. Přesto mám první kilometr za velmi nerealistických 3:58. Ještě je pod mrakem, ještě se mi běží dobře. Navíc po berlínských bulvárech to odsýpá  tak hezky. Tedy do té doby, než začne foukat protivítr.

Měním brzy taktiku a rozhodnu se, že začátek poběžím rychle a zbytek doklušu. Pětku mám těsně pod dvacet minut. Není to rozumné, ale po tom všem mi dělá dobře pomyšlení, že takové tempo není pro mě zdrcující. Aspoň ne do poloviny trati. Pak vysvitne slunce, vítr pořád zlobí a mám po závodě. Do cíle to bude trápení.

Ale na stěžování si nemám nárok. Vítězný Matthew Koech zaběhne sedmý nejrychlejší čas historie (1:13:22) a dlouho útočí na světový rekord.

Naopak moje tempo pomalu klesá. Jako bych to neznal... Radost mi neudělá ani to, že pořadatelé na občerstvovačkách nabízejí jen vodu. Ke konci si střihnu i pár gallowayů. Úplně nejhorší jsou poslední dva kilometry. U cedule "23 km" stojíme před stadionem, ale musíme ho ještě dlouze oběhnout. Rychlejší tempo ze sebe nedostanu ani v Jesse-Owens-Alle.

Konečně jsem na dráze. No, na dráze... Je tam položen nějaký modrý blivajz, zřejmě základ monda, na kterém se v srpnu poběží mistrovství světa. Nejsou tu ani nalajnované dráhy. Mrknu se do míst, kde Materazzi řekl Zidanemu, že... No však víte. A když vidím, že bych to mohl dát pod 1:55, zasprintuji si na rovince, kde v létě Usain Bolt jistě pokoří další historickou hranici. Jako by na výsledném čase záleželo. 

Gun time mám přesně 1:55:00. Pořadí v cíli vypadá milosrdněji: 375. místo z 4133 běžců. V mé veteránské kategorii (ano, byl to můj první veteránský závod!) mi patří 44. místo.

Za normálních okolností by mě tenhle čas pořádně frustroval, ale dneska ne. Spíš mě frustruje, když mám hned z cíle vyjít dlouhé schody až na ochoz, kde je občerstvení. Na jeden zátah jsem to nedal. Ale nejsem jediný.

Chvíli přemýšlím, jestli mi to za to stálo. Za dobrovolné mučení, za spálenou lebku, za modřinu na palci, za zjištění, že mám co dohánět. Stálo. Rozhodně stálo.

Podpis na čísle se nerozpil. To je hlavní. A snad se konečně zase dokopu k pořádnému tréninku.