Běhání ze zvyku

Existují stovky důvodů, proč lidé běhají. Někdo chce zhubnout nebo se zpátky dostat do dávno ztracené kondice. Jiný se chce zviditelnit, pár běžců touží spasit svět. Další mají jasně vytyčené sportovní cíle a samozřejmě spoustu jich to prostě jen baví.

Ve svých úvahách jsem se dopracoval k tomu, že momentálně běhám asi už jen ze zvyku.

Mít před očima nějaké dlouhodobé cíle je poměrně k ničemu a krátkodobá motivace není nejsilnější při pomyšlení, že letos nepřekonám žádný osobní rekord vypsaný v pravém sloupci, ani se k nim výrazně nepřiblížím. Takže zbývá už jen zvyk. Ale to také není špatné.

Nastalo bezvětří a pár týdnů bude ještě trvat. Když mám náladu (většinou ráno), jdu běhat. Když náladu nemám (většinou večer po návratu z práce), nejdu. Dnešní dilema za mě vyřešily déšť a bouřky.

Samozřejmě by šlo motivaci trochu popohnat. S někým se vsadit. Zabejčit se a dát do toho všechno. Ale už mi není čtyřiatřicet... Nevyburcoval mě ani jediný měsíčník o běhání, jehož obálku jsem nedávno zahlédl na stánku. A jak ty titulky zněly lákavě! Běhejte jako Gebrselassie. Vyběhejte si nové tělo za 12 týdnů. Šampionem do 100 let.

Můj Den D, kdy se zase odrazím k lepším zítřkům, přijde ke konci léta. Shodou životních okolností se promění můj vztah k běhání. Už to nebude koníček, na který si budu muset celkem složitě hledat čas. Jednou ráno, jindy večer. Stane se z něj - jako před několika lety byl - pravidelný ranní rituál před odchodem do práce.

Vstanu, vyčistím si zuby, nasnídám se, obkléknu tričko a trenýrky, půjdu si zaběhat a hurá do nového dne. Naštěstí mi k tomu budíček bude zvonit později než jiným lidem.

Počítám, že na jaře se vrátím ve výtečné maratonské formě. A když ne, svět se taky nezboří.