Olympia

Ta debata se vede už skoro sedmdesát let: je film Olympia od Leni Riefenstahl více úchvatným sportovním dokumentem, nebo spíše nacistickou propagandou? Po tom, co jsem si v tomhle hnusném počasí udělal skoro čtyři hodiny času na jeho shlédnutí, se spíše kloním k prvnímu názoru.

Mladá režisérka a ostřílená nacistická propagandistka dostala v roce 1936 za úkol natočit dokument o olympijských hrách v Berlíně. Od vlády získala neuvěřitelné podmínky pro natáčení: rozpočet ve výši 1,5 milionu říšských marek, který překročil i nejnáročnější hollywoodské projekty, šedesát kameramanů a přes 400 kilometrů filmového pásku té nejlepší kvality.

Vznikl dvoudílný dokument, na němž pracovala 18 měsíců a který list The Times označil ze jeden ze stovky nejlepších filmů historie. Posbíral ocenění na evropských festivalech, ale v USA a Anglii, kde doufala ve velký úspěch, jej odmítli promítat. Není divu. Kontroverzní režisérka se proslavila dokumenty o sjezdech NSDAP a to, že Olympia měla premiéru na Hitlerovy narozeniny, jí také nepomohlo.

Z Hollywoodu se vrátila s nepořízenou, nicméně i tak je její dokument velmi ceněný. Právem?

Riefenstahl především natočila po všech stránkách revoluční snímek. S řadou postupů, které jsou dnes považovány při sportovních přenosech za běžné (zpomalené záběry, snímání z nejroztodivnějších úhlů, záběry pod vodou či z vysoké věže, panoramatické záběry, kamera na pojízdném vláčku), přišla právě ona.

První díl (Fest der Völker) se věnuje více méně jen atletických soutěžím, ve druhé části (Fest der Schönheit) dojde i na další sporty. Je to rozhodně unikátní dokument o historii jedné sportovní etapy.

Pochopitelně zobrazuje pouze to, co se tehdy v Berlíně dělo na scéně. Žádné pohledy do zákulisí nebo sondy do obyčejného života v hitlerovském Německu. Přesto něco lze vycítit i z prostřihů do hlediště.



Je dost smutné sledovat výpravy Řecka (včetně Spiridona Louise), Francie, Itálie a dalších zemí, jak při slavnostním zahájené vesele hajlují. Snad ti sportovci považovali zvedání pravice za místní starodávný zvyk. Občas se na tribuně objeví také nacističtí pohlaváři, i když z verze, kterou lze dnes sehnat, byly po válce vystřiženy tři minuty s Hitlerem.

Mnohem zajímavější je ovšem pohled na sportoviště. Sprinteři startující z jamek v hlíně, moderní pětibojaři ve vojenských uniformách, tyčkaři skákající s bambusovými tyčemi, diskaři bez klece, výškaři bojující s laťkou "nůžkami" nebo fotbalisté bez čísel.

Zajímavé je také pozorovat vítěze. Jako by se za svoji radost skoro styděli. Prostě se v cíli usmějí a to je vše. Zvedat ruce nad hlavu ještě před cílem by tehdy zřejmě bylo považováno za nesportovní chování. Kdo mohl tušit, že jednou jakýsi Bolt bude dokonce zaměstnávat cherografa, jenž mu bude vymýšlet oslavná gesta...

Všechna zápolení jsou provázena dobovým komentářem. Původním záměrem dokumentu bez pochyby bylo ukázat nadřazenost árijské rasy nad ostatními, ale vzhledem ke sportovním výsledkům to šlo jen těžko realizovat. Režisérce slouží ke cti, že německé úspěchy neglorifikovala a vítězství jiných zemí neopomíjela. Takže v dokumentu jsou vidět úchvatné triumfy Jesse Owense i porážky domácích sportovců.

A bylo to dramata. Kdo by řekl, že budoucí válečný zločinec bude nadšený z vítězství ve vrhu koulí a roztrpčen upadnutím štafetového kolíku.

Nechybí pochopitelně ani vytrvalecké disciplíny. Že je to dnes pro diváky nuda? Při desítce na dráze celý Olympiastadion nadšeně aplaudoval souboji tří Finů. I fýrer nervozně posedával na tribuně a rukou si mnul pravé koleno, zatímco žoviální Göring se přidával ke skandujícímu davu...



Maraton? Naprostá lahůdka. Fascinující podívaná. Viděl jsem řadu dokumentů o všelijakých maratonech, ale zdejšímu více než desetiminutovému sestřihu se nic z toho nevyrovná. Pro mě jednoznačně nejsilnější okamžik celého dokumentu. Kdo maraton nikdy neběžel, dozví se tady o něm skoro všechno.

Film je nejslabší v okamžicích, kdy opouští boj o branky, body a vteřiny a režisérka dává průchod své fascinaci krásnými (mužskými) těly. Sval vedle svalu. Opálená těla, po kterých stéká pot. Při gymnastice, boxu, skocích do vody i odpočinku sportovců v sauně. Přesně v duchu nacistické estetiky, podle níž jen krásné a silné mělo šanci přežít, zatímco vše slabé a neduživé bylo odsouzeno k zániku. Naštěstí takové chvíle jsou tam v menšině.

Neznat okolnosti a budoucnost, snad by si i člověk podle filmu řekl, že olympijské hry v Berlíně byly prima slavností bezstarostného a šťastného světa.