Velká kniha o běhání s malými otazníky

Už dlouho jsem o koupi téhle knížky přemítal a nedávno jsem se k tomu konečně dokopal. Jmenuje se "Das große Laufbuch", tedy Velká kniha o běhání. Jejím autorem je německý trenér a publicista Herbert Steffny.

Zajímavá postava po všech stránkách. Kdysi skvělý běžec, mj. byl v roce 1986 třetí na ME v maratonu a o dva roky dříve si stejné umístění překvapivě připsal i v New Yorku. Vyhrál také Frankfurt, Mnichov a Pittsburgh. A Boston v kategorii nad 40 let. Neznám nikoho, kdo píše o běhání, s osobákem 2:11:17.

Mám rád Steffného články. Je vidět, že tomu velmi rozumí, umí vystihnout podstatné a psát pro jakékoli publikum. Často na ARD komentuje světové maratony a je to zážitek - ačkoli neovládám němčinu nijak dokonale. Škoda, že také nemáme svého Steffného.

Zmíněná kniha patří rozhodně k těm nejlepším, co jsem zatím četl. Je tam snad všechno. Srozumitelnou formou. Od pohledů do historie, přes texty o motivaci, sondy do zákulisí světového sportu, kapitoly o botech, stravování, běhání pro ženy či děti až třeba po extrémní laufy v horách. A samozřejmě spousta o tréninku na různé vzdálenosti.

Nedalo mi, abych se nepodíval, co píše o tréninku na maraton za 2:59. Kdybych třeba někdy ještě zatoužil tuhle hranici pokořit.

Skladbou tréninku ani jeho celkovou logikou mě příliš nepřekvapil, ale jednu věc považuji za pozoruhodnou. Ten plán mi přišel poněkud "líný". Moc se mi nezdá, že by se tak dalo natrénovat na 2:59. Rozhodně ne pro běžce, který je prost talentu.

Steffny předkládá pouze posledních 10 týdnů před startem. V době před radí především budovat vytrvalost. Trénovat pětkrát týdně, nejdelší běh 25 kilometrů a občas závod na kratší vzdálenost.

U jeho závěrečné fáze mě zaskočilo, na jak nízkou rychlost sází. U dlouhých běhů by to podle Steffného mělo být zhruba o minutu pomaleji než při maratonu, takže v případě ataku hranice 2:59 jde o tempo 5:20. Tak pomalu běhám dlouhé štreky pouze při pořádném vedru nebo když se z nějakého důvodu dostanu do krize. Moje tradiční tempo 4:40 přisuzuje hlavně maratoncům, co se chtějí dostat pod 2:30. A to opravdu nejsem.

Hodně běhů se odehrává v tempu 5:40, které označuje za jogging. Nejsem si jistý, zda bych tak byl schopen běžet 100 minut. Ne fyzicky, nýbrž mentálně.

Téměř každý týden doporučuje nácvik maratonského tempa. Ne však v souvislých bězích, ale v rámci intervalového tréniku. Například 3 x 5 km MT s pauzou 10 minut nebo 5 x 2 km MT s pauzou 4 minuty. V desítkovém tempu se - kromě dvou závodů - běží v oněch deseti týdnech jen dvoje úseky (vždy 5 x 1 km). Pak ještě jednou 10 x 400 m po 90 vteřinách (tempo desítky za 37:30) a to je vše. Nic rychlejšího už v plánu nemá.

Adept na 2:59 by při lehkém vyladění měl být podle Steffného schopen během tréninku dát desítku za 38:30 a půlmaraton pod 1:25. Což už se mi párkrát v životě povedlo.

Další specialitou jeho plánu je, že nedoporučuje pravidelné volné dny - například každé pondělí. Ale má třeba devítidenní blok, pak pauzu, tři dny tréninku a zase pauzu. A pravidelně střídá lehčí a těžší týdny, zhruba 85 km a 110 km. Tedy nikoli každý třetí nebo čtvrtý volněji, jak to propaguje řada trenérů, ale každý druhý.

Naopak s taperingem to Steffny nepřehání. Dva týdny před maratonem (pořád mluvím o 2:59) doporučuje dlouhý běh na 35 km a týden před ještě 27 km - obojí tedy v tempu 5:20.

Chlapík s tak velkými trenérskými i závodnickými zkušenostmi určitě nestřílí od boku, to tempo mi však většinou moc nesedí. Je to ale rozhodně dobrý důvod k zamyšlení. Třeba i cesta, jak se před dnem D nezranit nebo se nenechat sejmout virózou. Což už se mi párkrát v životě povedlo.

Přátelák v Berlíně

Už dlouho dopředu jsem věděl, že tenhle prodloužený víkend budu trávit v Berlíně, tak proč si taky nezaběhnout místní tradiční závod "25 km von Berlin" s cílem na Olympiastadionu? Ani tréninkové a jiné lapálie z posledního měsíce mě od toho neodradily. Startovně jsem ostatně zaplatil už někdy v únoru.

Říkal jsem si, že závod pojmu pouze rekreačně. Něco jako měřený trénink. Kdybych použil fotbalovou terminologii, označil bych ho za přátelák. Tedy za akci, kde na výsledku až tolik nezáleží. Ještě jsem váhal, jestli si do Berlína mám vůbec brát závodní boty. Ale nakonec jsem je zabalil. Ostatně i fotbalisté hrají přáteláky v kopačkách.

Když jsem si v sobotu vyzvedával startovní číslo, potkal jsem u stolku Paula Tergata. Největší hvězdu, kterou pořadatelé na závod sehnali. Má to být jeho první pětadvacítka v životě. Nikdo se o něj moc nestaral, tak jsem aspoň stihli chvilku pokecat o životě, maratonu a tak. Ohromný sympaťák. A zvláštní pohled vidět ho v obleku.

V Berlíně nakonec nepoběží. Říkal, že si doma v Keni udělal něco se zádama.

Aby řeč nestála, zeptal jsem se ho na konci, jestli by mi nechtěl podškrábnout startovní číslo. Usmál se a podepsal. Předpokládám, že poprvé v životě držel v ruce propisku s logem Komerční banky. Ještě mi popřál "gud lak tomorou" a šli jsme si zase každý po svém.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli se dá vůbec běžet rekreačně, když máte na čísle napsáno Tergat. Dá. Měl jsem v hlavě plán, že první půlku rozhodně poklušu a když pak zbudou síly a nálada, zkusím si trochu zazávodit. Ještě ráno jsem si číslo podložil igelitem, abych se mi náhodou podpis nerozpil, kdybych se na trati zapotil.

Pořadatelé mě zařadili do skupiny B1, tedy mezi běžce, kteří mají atakovat hranici 1:45. Asi jsem to zaškrtnul v přihlášce, už nevím. Moc nás tam není. Stojím hned v první řadě. Když těsně před startem přijdou elitní běžci, dýchám na zádá maratonskému mistrovi světa Luke Kibetovi. Vedle mě stojí Dmytro Baranovski, který se chce pokoušet o evropský rekord.

Keňané stojí disciplinovaně. Žádné vtípky, každý si hledí pouze sám sebe. Možná se jen mimořádně soustředí na další důležitý závod kariéry. Ale mě spíš připadají trochu vyplašení. Tergat stojí na tribuně a v ruce má startovní pistoli.

Jinde bych se takhle nesoudně do druhé řady nestavěl. Ale tady vím, že nikomu nebudu překážet ve velkých ambicích. Stejně jako všechno, tak i Olympischer Platz postavili nacisté megalomansky. Je to nejširší startovní plocha, co znám. Něco jako osmiproudá dálnice.

Zajímá mě, jestli se Kibeta udržím aspoň dva kroky. Nemám nárok. Keňané totiž do výstřelu vpadnou jako sprinteři, naopak moje startovní reakce podle rozdílu mezi netto a brutto časem dělá tři vteřiny...

Zatímco se kolem valí davy, snažím se raději brzdit. Však dobře vím, jak na to jsem. Přesto mám první kilometr za velmi nerealistických 3:58. Ještě je pod mrakem, ještě se mi běží dobře. Navíc po berlínských bulvárech to odsýpá  tak hezky. Tedy do té doby, než začne foukat protivítr.

Měním brzy taktiku a rozhodnu se, že začátek poběžím rychle a zbytek doklušu. Pětku mám těsně pod dvacet minut. Není to rozumné, ale po tom všem mi dělá dobře pomyšlení, že takové tempo není pro mě zdrcující. Aspoň ne do poloviny trati. Pak vysvitne slunce, vítr pořád zlobí a mám po závodě. Do cíle to bude trápení.

Ale na stěžování si nemám nárok. Vítězný Matthew Koech zaběhne sedmý nejrychlejší čas historie (1:13:22) a dlouho útočí na světový rekord.

Naopak moje tempo pomalu klesá. Jako bych to neznal... Radost mi neudělá ani to, že pořadatelé na občerstvovačkách nabízejí jen vodu. Ke konci si střihnu i pár gallowayů. Úplně nejhorší jsou poslední dva kilometry. U cedule "23 km" stojíme před stadionem, ale musíme ho ještě dlouze oběhnout. Rychlejší tempo ze sebe nedostanu ani v Jesse-Owens-Alle.

Konečně jsem na dráze. No, na dráze... Je tam položen nějaký modrý blivajz, zřejmě základ monda, na kterém se v srpnu poběží mistrovství světa. Nejsou tu ani nalajnované dráhy. Mrknu se do míst, kde Materazzi řekl Zidanemu, že... No však víte. A když vidím, že bych to mohl dát pod 1:55, zasprintuji si na rovince, kde v létě Usain Bolt jistě pokoří další historickou hranici. Jako by na výsledném čase záleželo. 

Gun time mám přesně 1:55:00. Pořadí v cíli vypadá milosrdněji: 375. místo z 4133 běžců. V mé veteránské kategorii (ano, byl to můj první veteránský závod!) mi patří 44. místo.

Za normálních okolností by mě tenhle čas pořádně frustroval, ale dneska ne. Spíš mě frustruje, když mám hned z cíle vyjít dlouhé schody až na ochoz, kde je občerstvení. Na jeden zátah jsem to nedal. Ale nejsem jediný.

Chvíli přemýšlím, jestli mi to za to stálo. Za dobrovolné mučení, za spálenou lebku, za modřinu na palci, za zjištění, že mám co dohánět. Stálo. Rozhodně stálo.

Podpis na čísle se nerozpil. To je hlavní. A snad se konečně zase dokopu k pořádnému tréninku.

Když se slunci nedaří

Poslední týdny jsem se potácel po svých běžeckých stezkách jako mátoha a už jsem téměř dával téhle sezoně vale. Až včera přišla změna. Úplně nečekaně.

Venku bylo večer naprosto ideální běžecké počasí. Moje počasí. Po dešti, pod mrakem, na teploměru 11 stupňů. I když jsem se chtěl jít jen tak pomalu proběhnout, nohy běžely samy. Po tak dlouhé době. Do kopce to zase mělo celkem odpich, na rovině slušnou rychlost a závěr jsem si dovolil vystupňovat.

Naprostá paráda. Hodně svižných 50 minut. Nejlepší trénink ve veteránské kategorii. Možná vůbec nejlepší letošní běh. A přitom po nedělní třicítce, kterou jsem si těžce vytrpěl, jsem měl nárok na únavu.

Zjišťuji, že jsem letos poměrně dost alergický na slunce. Snad proto, že se nemučím jako loni a nechodím běhat v šest ráno, ale většinou až tak v osm, ne-li později. Po hodině vadnu a zbytek tréninku už s během nemá moc společného. Lesní stín na tom nic nemění. Ale když je večer nebo teploty klesnou, je to trochu jiný příběh.

Dočasný příběh. Studená fronta odejde tak rychle, jako přišla, a zase se vrátím mezi mátohy. Zase se budu v duchu loučit s vyhlídkami na slušný závěr téhle podivné sezony.

V neděli bych chtěl běžet svůj první závod od října. Ne, PIM to nebude, ale nicméně půjde o vzdálenost, kterou jsem naposledy zdolal před měsícem. Snad by nemuselo ani být přes dvacet stupňů. Nicméně i tak jsem smířen s tím, že jdu dobrovolně vstříc svému PW.