Když se začalo mluvit o finanční krizi a hospodářské recesi, přišla samozřejmě na přetřes i otázka, na kolik ekonomické potíže ovlivní svět maratonu. Renomovaný list The Wall Street Journal soudí, že došlo k pozitivním změnám. Aspoň tedy v Americe. Na závody se hlásí více běžců než před rokem či dvěma. A také se běhají rychlejší časy.
Lidé, kteří přišli o práci nebo dnes dělají na částečný úvazek, mají totiž více času na běhání. Už žádné dvanáctihodinové šichty, žádné pracovní stresy, žádné víkendy u notebooku.
List uvádí příklad 47letého běžce, který byl v listopadu propuštěn z práce a v dubnu si v Bostonu zaběhl osobák 3:09. Aby nějak zabil volný čas, přihlásil se do běžeckého klubu a mohl začít trénovat 100 km týdně.
Jeho příběh bude pro část běžecké komunity typický. Jak uvádí jeden z výzkumů, stoupl letos počet účastníků na amerických maratonech o pět procent. Částečně i díky tomu, že někde dostávají slevu na startovném běžci, kteří prokáží, že za posledních šest měsíců přišli o práci.
A už 4,6 % maratonců splnilo kvalifikační limity pro Boston, což je proti loňsku nárůst téměř poloviční. Například jistá Claudia Becque přišla v lednu o zaměstnání a pak si zlepšila maratonský osobák o 14 minut. Na 2:44, takže získá právo startovat na olympijské kvalifikaci.
Lidé si prostě potřebují najít nějakou kompenzaci místo ztracené práce, aby jen neseděli doma. Najít nějaký řád pro svůj život. Boom neprožívá jen maraton, vyšší počet účastníků hlásí rovněž triatlony. The New York City Triathlon, kde stojí startovné 225 dolarů, byl letos vyprodán za 22 minut. Loni to trvalo osm hodin. Ve švech praskají také fitness centra.
Řeč samozřejmě není o propuštěných dělnících z General Motors, kterým se hroutí hypotéka a neví, z čeho uživí početnou rodinu. Pracovat v dobách krize na maratonských a jiných osobácích mohou především lidé patřící ke střední či vyšší třídě, pro něž ztráta práce (zatím) neznamená ohrožení existenčních jistot. Bývalí manažeři, pracovníci bank, reklamních agentur či jiní zástupci "bílých límečků".
Zajímavé zprávy hlásí také univerzity, kde stoupl zájem o sportovní stipendia. A tedy i konkurence mezi atlety. Zatímco před pár roky řada nadaných studentů brzy dávala přednost lákavému vstupu do byznysu před nejistou sportovní budoucností, teď je to naopak.
Asi nás čekají zlaté časy a třetí maratoský boom...
Půlmaraton Domažlice - Furth im Wald byl závodem, na němž jsem startoval nejčastěji. Čtyřikrát. Není to moc, já vím, ale od roku 2004 se toho o moc víc stihnout nedalo. Chyběl jsem jen předloni. Byl jsem na svatbě. Sice ne na svojí, ale odmítnout to nešlo. A ani jsem nechtěl.
Závod mi přirostl k srdci nejen proto, že se konal v místech, odkud pocházím. Je to především krásná trať. Většina vede lesem. Místy, kde ještě před dvaceti roky byla železná opona. Začíná na náměstí jednoho hezkého města a končí na náměstí jiného hezkého města.
Je zrádně zvlněná. I když jsem ji běžel čtyřikrát, vždycky jsem byl stejně překvapen, že ten kopeček, který jsem právě s největším úsilím zdolal, není ještě poslední. Že dlouho očekávaný seběh k cíli přijde na řadu opravdu až později.
V cílovém bavorském městečku panovala vždy prima atmosféra. Ať už byl liják a vyhlášení výsledků se konalo ve Festhalle. Nebo pálilo slunce, dalo se sedět na zahrádkách blízkých hospůdek (to pivo!), z grilu šla vůně klobás a do toho se rozdávaly diplomy.
Poprvé a zatím naposledy jsem tam stál na bedně. I když jen v kategorii a navíc v den, kdy se do ní přihlásilo pouze šest běžců. Ale co, stejně to byl hezký pocit.
Proč o tom všem píšu v minulém čase? Závod byl zrušen a v neděli se tedy nepoběží. První ránu dostal před pár roky, kdy VZP v nucené správě přestala platit za své klienty startovné. Ale i tak se běželo. Slušná účast byla rovněž v roce, kdy se závod z nějakého důvodu neobjevil v Termínovce běhů SOBZ.
Letošní 13. ročník půlmaratonu byl do kalendáře zařazen, na jaře ho však pořadatelé zrušili. Z organizačních důvodů. Nevím proč, po detailech jsem nepátral. Mrzí mě to.
Němečtí organizátoři mi ovšem poslali e-mail, kde mi vysvětlili, že za rok se 11. července zase běží. "S novou koncepcí, novým úžasným doprovodným programem a s tradičně hladkou organizací."
Existují stovky důvodů, proč lidé běhají. Někdo chce zhubnout nebo se zpátky dostat do dávno ztracené kondice. Jiný se chce zviditelnit, pár běžců touží spasit svět. Další mají jasně vytyčené sportovní cíle a samozřejmě spoustu jich to prostě jen baví.
Ve svých úvahách jsem se dopracoval k tomu, že momentálně běhám asi už jen ze zvyku.
Mít před očima nějaké dlouhodobé cíle je poměrně k ničemu a krátkodobá motivace není nejsilnější při pomyšlení, že letos nepřekonám žádný osobní rekord vypsaný v pravém sloupci, ani se k nim výrazně nepřiblížím. Takže zbývá už jen zvyk. Ale to také není špatné.
Nastalo bezvětří a pár týdnů bude ještě trvat. Když mám náladu (většinou ráno), jdu běhat. Když náladu nemám (většinou večer po návratu z práce), nejdu. Dnešní dilema za mě vyřešily déšť a bouřky.
Samozřejmě by šlo motivaci trochu popohnat. S někým se vsadit. Zabejčit se a dát do toho všechno. Ale už mi není čtyřiatřicet... Nevyburcoval mě ani jediný měsíčník o běhání, jehož obálku jsem nedávno zahlédl na stánku. A jak ty titulky zněly lákavě! Běhejte jako Gebrselassie. Vyběhejte si nové tělo za 12 týdnů. Šampionem do 100 let.
Můj Den D, kdy se zase odrazím k lepším zítřkům, přijde ke konci léta. Shodou životních okolností se promění můj vztah k běhání. Už to nebude koníček, na který si budu muset celkem složitě hledat čas. Jednou ráno, jindy večer. Stane se z něj - jako před několika lety byl - pravidelný ranní rituál před odchodem do práce.
Vstanu, vyčistím si zuby, nasnídám se, obkléknu tričko a trenýrky, půjdu si zaběhat a hurá do nového dne. Naštěstí mi k tomu budíček bude zvonit později než jiným lidem.
Počítám, že na jaře se vrátím ve výtečné maratonské formě. A když ne, svět se taky nezboří.
Ta debata se vede už skoro sedmdesát let: je film Olympia od Leni Riefenstahl více úchvatným sportovním dokumentem, nebo spíše nacistickou propagandou? Po tom, co jsem si v tomhle hnusném počasí udělal skoro čtyři hodiny času na jeho shlédnutí, se spíše kloním k prvnímu názoru.
Mladá režisérka a ostřílená nacistická propagandistka dostala v roce 1936 za úkol natočit dokument o olympijských hrách v Berlíně. Od vlády získala neuvěřitelné podmínky pro natáčení: rozpočet ve výši 1,5 milionu říšských marek, který překročil i nejnáročnější hollywoodské projekty, šedesát kameramanů a přes 400 kilometrů filmového pásku té nejlepší kvality.
Vznikl dvoudílný dokument, na němž pracovala 18 měsíců a který list The Times označil ze jeden ze stovky nejlepších filmů historie. Posbíral ocenění na evropských festivalech, ale v USA a Anglii, kde doufala ve velký úspěch, jej odmítli promítat. Není divu. Kontroverzní režisérka se proslavila dokumenty o sjezdech NSDAP a to, že Olympia měla premiéru na Hitlerovy narozeniny, jí také nepomohlo.
Z Hollywoodu se vrátila s nepořízenou, nicméně i tak je její dokument velmi ceněný. Právem?
Riefenstahl především natočila po všech stránkách revoluční snímek. S řadou postupů, které jsou dnes považovány při sportovních přenosech za běžné (zpomalené záběry, snímání z nejroztodivnějších úhlů, záběry pod vodou či z vysoké věže, panoramatické záběry, kamera na pojízdném vláčku), přišla právě ona.
První díl (Fest der Völker) se věnuje více méně jen atletických soutěžím, ve druhé části (Fest der Schönheit) dojde i na další sporty. Je to rozhodně unikátní dokument o historii jedné sportovní etapy.
Pochopitelně zobrazuje pouze to, co se tehdy v Berlíně dělo na scéně. Žádné pohledy do zákulisí nebo sondy do obyčejného života v hitlerovském Německu. Přesto něco lze vycítit i z prostřihů do hlediště.
Je dost smutné sledovat výpravy Řecka (včetně Spiridona Louise), Francie, Itálie a dalších zemí, jak při slavnostním zahájené vesele hajlují. Snad ti sportovci považovali zvedání pravice za místní starodávný zvyk. Občas se na tribuně objeví také nacističtí pohlaváři, i když z verze, kterou lze dnes sehnat, byly po válce vystřiženy tři minuty s Hitlerem.
Mnohem zajímavější je ovšem pohled na sportoviště. Sprinteři startující z jamek v hlíně, moderní pětibojaři ve vojenských uniformách, tyčkaři skákající s bambusovými tyčemi, diskaři bez klece, výškaři bojující s laťkou "nůžkami" nebo fotbalisté bez čísel.
Zajímavé je také pozorovat vítěze. Jako by se za svoji radost skoro styděli. Prostě se v cíli usmějí a to je vše. Zvedat ruce nad hlavu ještě před cílem by tehdy zřejmě bylo považováno za nesportovní chování. Kdo mohl tušit, že jednou jakýsi Bolt bude dokonce zaměstnávat cherografa, jenž mu bude vymýšlet oslavná gesta...
Všechna zápolení jsou provázena dobovým komentářem. Původním záměrem dokumentu bez pochyby bylo ukázat nadřazenost árijské rasy nad ostatními, ale vzhledem ke sportovním výsledkům to šlo jen těžko realizovat. Režisérce slouží ke cti, že německé úspěchy neglorifikovala a vítězství jiných zemí neopomíjela. Takže v dokumentu jsou vidět úchvatné triumfy Jesse Owense i porážky domácích sportovců.
A bylo to dramata. Kdo by řekl, že budoucí válečný zločinec bude nadšený z vítězství ve vrhu koulí a roztrpčen upadnutím štafetového kolíku.
Nechybí pochopitelně ani vytrvalecké disciplíny. Že je to dnes pro diváky nuda? Při desítce na dráze celý Olympiastadion nadšeně aplaudoval souboji tří Finů. I fýrer nervozně posedával na tribuně a rukou si mnul pravé koleno, zatímco žoviální Göring se přidával ke skandujícímu davu...
Maraton? Naprostá lahůdka. Fascinující podívaná. Viděl jsem řadu dokumentů o všelijakých maratonech, ale zdejšímu více než desetiminutovému sestřihu se nic z toho nevyrovná. Pro mě jednoznačně nejsilnější okamžik celého dokumentu. Kdo maraton nikdy neběžel, dozví se tady o něm skoro všechno.
Film je nejslabší v okamžicích, kdy opouští boj o branky, body a vteřiny a režisérka dává průchod své fascinaci krásnými (mužskými) těly. Sval vedle svalu. Opálená těla, po kterých stéká pot. Při gymnastice, boxu, skocích do vody i odpočinku sportovců v sauně. Přesně v duchu nacistické estetiky, podle níž jen krásné a silné mělo šanci přežít, zatímco vše slabé a neduživé bylo odsouzeno k zániku. Naštěstí takové chvíle jsou tam v menšině.
Neznat okolnosti a budoucnost, snad by si i člověk podle filmu řekl, že olympijské hry v Berlíně byly prima slavností bezstarostného a šťastného světa.
Měl jsem ty boty asi rok a půl v krabici ve skříni a stále jsem je nechtěl vytáhnout. Ani nevím proč. Koupil jsem je kdysi ve slevě za 60 dolarů a to ještě v době, kdy dolar byl hluboko pod dvaceti korunami. Stály mě tedy něco přes tisícovku. Asi nejlevnější boty, jaké jsem si kdy koupil.
A jedny z nejlepších. Kdybych měl sestavovat žebříček ze svých běžeckých bot, s klidem bych tyhle Saucony Progride Triumph 4 dal mezi pět nejlepších.
Jsou to moje první boty od známé americké firmy. Na objemový trénink jsou těžké/lehké tak akorát. Dobře tlumí a mají plynulý přechod od paty ke špičce. Až je jednou budu vyhazovat, budu vědět, že to byla dobrá volba. A třeba si někdy koupím i nějakou jejich vylepšenou verzi. Snad nebudou - jak se to občas stává - vylepšené k horšímu.
Mimochodem, když jsem dneska chodil po nějakých nákupech po Praze, mrknul jsem se i do několika obchodů s běžeckýma botama. I když aktuálně žádné nové nepotřebuji. Ale v novinách se psalo, že s létem přicházejí masivní slevy...
Žádná sláva, pochopitelně. Akci "Kupte si troje předražené boty a zaplaťte jen dvoje" za slevu nepovažuji. Jinde se odhodlali ke snížení o 10-15 procent, což je samozřejmě lepší než nic, ale asi to také sklady nevyprázdní. Asi zůstanu věrný eastbay.com.
Kdybych měl používat pouze slušná slova, tak poslední dva měsíce nebyly z běžeckého hlediska moc podařené. Neměl jsem za tu dobu jediný běh delší než 25 kilometrů a ani ty kratší za moc nestály. Vrátil jsem se někam do února.
Když jsem dneska ráno měl vyběhnout, najednou jsem neměl důvod ani náladu. Proč bych to dělal? Jít zase do lesa, kde znám každý metr, každé stoupání, každou louži? Běhat, když to člověku jde, to umí každý. Ale donutit se, když vím, že mě žádné příjemné zážitky nečekají, je mnohem těžší. V poslední době se mi to moc nedaří.
Nemám teď asi na běhání ten správný drajv. Chuť a motivaci, jakou jsem měl třeba ještě loni a hlavně v předchozích letech. Ani pracovní okolnosti mi zrovna nepřejí. V neposlední řadě jsem běhání v mém životě přidělil menší prioritu, než jsem mu dával kdysi.
Vím, že letos maraton pod tři hodiny nedám. Musel bych se teď do tréninku pořádně zakousnout a ještě věřit, že mi úplně všechno vyjde, že se mi do cesty nepostaví žádná překážka. Tak naivní nejsem. A na silácká slova o vůli a rvaní se jsem taky nikdy moc nebyl.
Ota Pavel by napsal, že jsem jako Michelangelo, který už nemá sílu domalovat Sixtinskou kapli a musí slézt z lešení. Nebudu tak patetický. Stačí mi konstatování, že letos maraton balím.
Netvrdím, že možná nějaký na podzim nepoběžím. Kdo ví. Ale pokud se tak stane, určitě se na start postavím bez ambicí. A už vůbec neházím běžecké boty do popelnice. Jen ze svého slovníku dočasně vypustím slovo "trénink." Budu zatím běhat jen podle nálady a volného času. A zkusím víc jezdit v létě na kole a věnovat se i jiným sportům.
Mimochodem, od roku 2004 jsem neběžel Běchovice. Byla to poslední desítka, kterou jsem nedal pod 40 minut. To je přeci taky zajímavá hranice.
