Nemáme elitní běžce. No a co?

Jak to vypadá, prožije letos český maraton opět jeden z hubenějších roků. Nikdo z mužů nevybojoval olympijský limit do Pekingu – a teď je úplně zbytečná námitka, že jej český svaz o tři minuty zpřísnil oproti tabulkám IAAF. Ani měkkčí verzi totiž nikdo nepřekonal, dokonce jen jediný běžec se dostal pod 2:20.

Mezi ženami ještě budou mít jeden pokus Veronika Brychcínová a Anna Pichrtová, ale netroufám si odhadovat, jak jsou jejich šance na 2:37 reálné. Brychcínová, pokud vím, neabsolvovala žádný testovací závod, který by mohl něco napovědět. A Pichrtová se pohybuje převážně v Americe a ani podle výsledků závodů do vrchu se nedá moc soudit.

Důvodu nelichotivé situace na vytrvaleckých tratích byly rozebírány už snad tisíckrát a nechce se mi do této poměrně jalové diskuse přidávat tisícíprvní argument. Spíš si občas říkám, jestli to není jedno, že nemáme elitní běžce. Co by vlastně jejich existence znamenala pro běhání jako sport? Asi nic.

Ano, při olympiádě nebo mistrovství světa by přibyl další důvod zapnout si televizi při přenosu v maratonu. Ale jinak?

Mediální prezentaci by to nijak extra nepomohlo. Podívejte se do německých novin, kolik papíru tam bylo popsáno o třech ženách, co limit (čas pod 2:30) pro Peking splnily. Skoro nic. Rozhodně hodně málo ve srovnání s ostatními sporty. Jak už jsem nedávno psal, běhání není v médiích z logických důvodu „sexy“, a úspěchy sportovců by na tom mnoho nezměnily.

Mohlo by se zdát, že aspoň příklady úspěšných vytrvalců by k tomuto fajn sportu přitáhly více nových adeptů, více dětí. Ale ani tak to nefunguje. Pochybuji, že by v éře Jana Železného chodilo do atletických klubů více dětí v touze být jako on. Nevěřím, že bez Štěpánky Hilgertové bychom měli méně vodáků.

Naopak fotbal bude mezi klukama nejpopulárnějším sportem, i kdybychom neměli jediného hráče v Premier League a dvacet let jsme se neprobojovali na mistrovství světa. Horská kola přitahují stále více mladých lidí, i když nejsme žádnou reprezentační velmocí. Některé sporty prostě táhnou více a některé méně. To je život.

Přímá úměra mezi úspěšností elity a popularitou neexistuje. Vždyť třeba v Americe nebo Německu rostly počty rekreačních běžců (a nejen maratonců), i když reprezentanti se na světovou špičku dívali z uctivé vzdálenosti. A to je pro běhání jako takové docela dobrá zpráva.

Je to prima sport a kdo chce, ten na to přijde. Elita, neelita. A možná si víc lidí najde k běhání snadněji cestu, když nebude při pohledu z dálky vypadat jako sport podivínů, exhibicionistů, staromilců nebo snobů.

Banditou aneb Můj osmý maraton

Kolikrát za život se člověku stane, že se ráno probudí a ještě neví, že ten den poběží maraton? Mně se to přihodila zrovna dneska.

Teprve před pár dny se seběhlo, že se na start PIM postavím. Tedy ve firemní štafetě. Nějaký kolega, jehož jsem nikdy neviděl, z nějakého důvodu odpadl a když jsem byl dotázán, nemohl jsem jako loajální zaměstnanec odmítnout. Říkal jsem si, že zaběhnout si nějaku ostřejší a přesně měřenou desítku není nikdy k zahození.

Pomýšlel jsem na čas pod 40 minut. Ale už na Karlově mostě jsem pochopil, že ani náhodou. Jednak jsem to šel z plného tréninku a neběželo se mi nejlépe, za druhé bylo horko a za třetí jsme startovali o deset minut později. Což znamenalo, že už od prvního kilometru jsem se musel prodírat davy pomalejších maratonců. Hodně jsem běžel po chodnících, občas jsem je předbíhal po tramvajových pásech. Prostě slalom, místy obří slalom. A zkuste držet svižný rytmus v balíku, který běží zhruba tempem 5:20 a na první občerstovačce se rozhodne občerstvit.

Takže jsem na nějaký úžasný čas rezignoval. A co, stejně to bylo na cizí jméno. Také mi bylo trochu blbé předbíhat po desítkách lidi, kteří před sebou mají ještě pořádnou štreku. A snad jsem podvědomě v tom maratonském štrůdlu myslel na to, že je to teprve začátek a že je třeba se trochu šetřit. Nakonec jsem desítku nedal pod 40. Nedal jsem ji ani pod 41.

Jak se stát banditou
Na desátém kilometru jsem tedy předal modrý štafetový náramek a přemýšlel, co dál. Samozřejmě nejjednoduší bylo jít na metro. Za půl hodiny bych byl doma, dodíval v televizi přenos a zbytek původně plánované tréninkové dávky bych si dal večer v lese. Jenže zkuste se jen tak dívat, jak jiní lidé pár metrů od vás běží maraton...

Věděl jsem přitom, že pokračovat dál nebude třikrát moudré. V tom vedru, které opravdu miluji, to zavánělo čirým masochismem. Ale co. Počkal jsem tedy na kamarády, co dělali vodiče na 4:30, a rozhodl se s nimi těch 32 kilometrů doklusat do cíle.

V té chvíli se ze mě stal pirát. Bandita. Ale jelikož moje dosavadní pobíhání stálo firmu 137,50 Kč na kilometr, myslím, že jsem měl morální právo pokračovat dál a ještě PIM okrást o pár kousků banánu a trochu toho ionťáku.

Takhle pomalu jsem neběžel, ani nepamatuji. Nějak jsem zjistil, že pomalý běh mě unavuje víc než ten rychlý. A bolí z něho záda.

Měl jsem dávno vypnuté stopky a jen jsem následoval tempo druhých. Naše skupinka se různě měnila. Chvíli nás bylo pár, pak vláček narůstal. Občas nás doběhl někdo, kdo začal pomaleji. Jindy se nás zase marně snažili udržet maratonci, co začátek přepálili a my je už doběhli.

Soukromý vodič
Na 30. kilometru jsem se od skupinky odpojil. Jedna mladá rakouská intelektuálka (a prvomaratonkyně) si potřebovala odskočit na "Klo", tak jsem se jako správný gentleman nabídl, že na ni počkám a pak ji dotáhnu do skupiny. Ztratili jsme díky frontě asi tři minuty. Nasadil jsme tedy tempo někam k 6:00 a vyrazili jsme. Občas poprosila „bremsen“, ale jinak jí zrychlení nedělalo problémy.

Po osmi kilometrech jsme je měli. Chyběly poslední čtyři. Nasadil jsem jí brouka do hlavy a nadhodil, že pokud při šestkovém tempu zvládne hovořit o problematice evropské kinematografie, tak je zbytečně skromné upínat se k času 4:30. Proto jsme ještě přidali a poslední kilometry už jen předbíhali. Tempem 4:45. Na začátku Pařížské sebrala poslední síly a v té chvíli jsem měl docela práce, abych ji táhl. Poslední metry už jsem ji pustil před sebe, aby si cíl užila se vším všudy.

Dala to za 4:24, real time 4:18 a nějaké drobné. Se sedmiminutovým negative splitem. Snad mi to maratonský bůh připočte k dobru a bude při mě stát, až ho budu potřebovat.

„A je to docela hezký pocit, ne?“ prohodil jsem ještě vtipně. Byl. Poznal bych to, i kdybych se jí nezeptal.

Great run
V cíli ke mně přistoupil Carlo Capalbo. Myslel jsem, že mě jako banditu s více méně zakrytým číslem odkáže do patřičných mezích. Ale jen se usmál, podal mi ruku a řekl: „Congratulation. Great run.“ Když to říká on...

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, zaběhnout si takhle maraton v trojjediné roli štafetového závodníka, bandity a vodiče. Strávit většinu času mezi lidmi, kteří nikdy neběhali úseky, netuší, kdo to byl Dorando Pietri, a koupili si první boty, na které v obchodě narazili, ale přesto se s 42 195 metry perou stejně statečně jako ti blázni, co mají před očima čas začínající dvojkou.

Zaběhl jsem tedy svůj osmý maraton, i když se nikdy v oficiálních tabulkách neobjeví. Jako by na tom záleželo. Není tam ostatně ani ten můj osobák z Mnichova. Co se času týče, byl to můj dosud nejdéle trvající běh. Pokud odečtu počáteční ztrátu na startu a pak čekání na 10. kilometru, strávil jsem dnes běháním čtyři hodiny. Za týden celkem 10,5 hodiny, tedy odhadem nějakých 120 kilometrů. Je čas dát si raději pár trochu volnějších dnů.

Ale asi úplně nejvíc mě těší, že kromě spáleného ksichtu, zátylku, ramen a rukou to na mně nezanechalo žádné zdravotní následky. Zatím.

Kdo mi bude letos na PIM chybět

Teprve v pátek pořadatelé oznámí startovní listinu největších hvězd PIM, ale už dnes vím, kdo mi na ní rozhodně bude chybět. Brazilský maratonec Vanderlei de Lima. Kvůli zranění stehenního svalu musel start odříci a ztratil poslední možnost kvalifikovat se na olympijské hry v Pekingu. Hrdina olympiády předchozí, jeden z těch smutnějších.

V Praze potřeboval zaběhnout 2:12:31, aby mohl letět na olympiádu. Místo toho zůstal devětatřicetiletý atlet a jedna z nějvětších brazilských celebrit doma.

Jeho sbírka úspěchů není tak bohatá jako u jiných běžců, o kterých obyčejně píši. Není to ovšem ani žádný nazdárek.

Osobní rekord má 2:08:31, celkem pětkrát dokázal běžet pod 2:10. V roce 1996 vyhrál maraton v Tokiu, v roce 1998 doběhl druhý. Před čtyřmi roky zvítězil v Hamburku. Dvakrát triumfoval na Panamerických hrách (1999, 2003). Přesto největší slávu si získal bronzovou medailí na olympiádě v Aténách.

Aténský incident
Kdo viděl, nezapomene. Vanderlei de Lima běžel z Marathonu do Atén svůj životní závod. Ještě na 35. kilometru měl celkem slušný náskok, ale v tom přišlo něco, co absolutně nikdo nečekal. Na silnici se vynořil nějaký člověk v kiltu a strhl de Limu mezi diváky. Otřesený Brazilec se sice brzy zase dostal s pomocí fanoušků na trať, ale vedení už neudržel. Nejdřív jej předběhl Baldini, pak ještě Keflezighi.

Na de Limu zbyla jen bronzová mediale. Jen? Před závodem ho na ni nikdo netipoval, ale po jeho průběhu mohl být zklamaný. Přesto nebyl. Sympaticky nešťastnou událost bagatelizoval a když při slavnostním zakončení Her přebíral bronzovou medaili, dostalo se mu obrovských ovací.

Přesto si dodneška myslím, že MOV měl být méně úzkoprsý a dát mu také zlatou medaili. Sice by to bylo trochu nezvyklé řešení, ale když o dva roky dříve mohl být stejným způsobem rozhodnut závod v krasobruslení, proč ne i teď při maratonu.

Jak to viděl Baldini
O to víc mě pak zklamal rozhovor s Baldinim, který samozřejmě dostal i otázku na olympijský závod. Vypadal, že se jí cítí dotčený, a docela povýšeně vysvětlil, že de Lima útokem onoho blba ztratil maximálně 20 sekund, zatímco on přeci zvítězil o minutu a čtvrt.

Od té doby nemám Baldiniho rád. Je to jistě skvělý běžec, ale tahle slova si mohl odpustit. Je dost zkušený sportovec na to, aby věděl, že v takové situaci přeci nelze od sebe odečítat nějaká čísla a cokoli z toho vyvozovat.

Na špičkové úrovni žádný sport není jen otázkou fyzické připravenosti, ale víc než kdy jindy záleží i na psychice. Nemusím být zrovna maratonec světové třídy, abych se dokázal vzít do de Limových pocitů v té chvíli. Celý život tvrdě trénuje a najednou má na dosah svůj velký sen, ve který už možná dávno přestával věřit. Samozřejmě musí být připravený na nezdar. Musí počítat s tím, že dostane křeče. Že mu rupne v achillovce. Že mu dojdou síly. Ale asi nikdo v té chvíli nemůže počítat s útokem náboženského fanatika.

Sice objektivně vzato ztratil jen oněch dvacet vteřin, ale zkuste se v takové chvíli znovu zakousnout do závodu. Olympiáda, neolympiáda. Vypadnete z rytmu, hlava šrotuje na plné pecky. Myslíte v té chvíli i na úplně jiné věci, než je závod, mezičasy a zbývající kilometry do cíle. Možná by Baldini vyhrál, i kdyby k útoku na de Limu nedošlo. Co já vím. Ale oním rozhovorem se přede mnou velmi shodil.

De Lima dostal aspoň jakousi medaili Pierre de Coubertina. Doma na něj čekalo uvítání, jako by skutečně doběhl první. Stal se nejlepším sportovcem Brazílie za rok 2004, nechal za sebou všechny fotbalové hvězdy, skvělé volejbalisty i piloty formule 1.

Řecký anděl
Miláčkem národa se stal i jistý Polyvios Kossivas. Tedy onen urostlý divák, který se pustil s irským fanatikem do křížku a pomohl de Limovi. Původně se na maraton díval doma v televizi, ale když zjistil, že se běží kousek od jeho domu, šel na trať. Na rozdíl od policistů a ochranky věděl, co má v inkriminované chvíli dělat. Pak se zase sebral, šel domů a maraton dokoukal v televizi.

Ještě v roce 2004 jej de Lima i s celou rodinou pozval do Brazílie. Kossivas rozdával rozhovory a dostal ocenění Brazilského olympijského výboru. Média jej překřtila na „řeckého anděla“. Když šel na fotbalový zápas, třicet tisíc lidí jej přivítalo potleskem ve stoje.

Kossivas se nabídl, že poletí letos i do Pekingu, aby pomohl chránit de Limu. Ale bylo by to zbytečné...

De Lima běžel naposledy maraton loni na podzim v Miláně. Časem 2:12:54 sice hravě splnil olympijský limit, jenže v žebříčku brazilských vytrvalců je až čtvrtý. Chybělo mu 23 vteřin k letence do Pekingu.

Poslední pokus chtěl učinit v neděli v Praze. Před měsícem zaběhl půlmaraton v Sao Paolu za 1:04:10, takže by nebyl bez šance. Ovšem zranění stehenního svalu rozhodlo, že vedle Gebrselassieho a Tergata bude na olympiádě chybět další z velkých maratonských postav.

Co byste obětovali kvůli maratonu pod 3:00?

Tuhle otázku položil nedávno v anketě čtenářům časopis Runner´s World. Odpovědi nejsou až tak překvapivé.

Většina, tedy 51 procent, by dokázala jako kompenzaci oželet na měsíc televizi. Přesně desetina by se na týden dokázala vzdát jakéhokoli kontaktu s lidmi. Skoro stejný počet (8 %) by obětoval den svého života. Tři procenta čtenářů by pocit uběhnout maraton pod tři hodiny vyměnilo za to, že na rok přijdou o čich. Všechno z výše uvedeného najednou by si dokázala odepřít pětina čtenářů.

Jen čtyři procenta by se ničeho z toho nevzdala, protože si je jista, že maraton pod tři už umí.

A co bych obětoval já? Bez televize jsem dokázal žít šest let na koleji, tak bych v tom opravdu neviděl problém. Den života bych si radši nechal.

Především si ale nějak neumím představit, že bych o maratonu pod tři hodiny měl přemýšlet jako o něčem, co bych za něco musel měnit. Stačí mi, že si odepírám hodiny spánku, spoustu dobrých jídel a nedávám si pivo nebo víno vždy, když na ně mám chuť:-)

O hodně dobrých botech

Hledání ideálních běžeckých bot, jak jsem už psal, je velký, nekončící příběh. Nechci plýtvat superlativy a říkat, že jsem ty ideální už našel. Ale minimálně jsem našel boty, ve ktrých se mi běhá hodně dobře. Možná jsem tak dobré ještě neměl. Brooks Glycerin 4.

Skvěle sedí, dobře tlumí, nejsou to žádné tuhé a těžké cihly, jsou stabilní a mají plynulý přechod od paty ke špičce. Prostě takové boty, jaké mám rád.

Přitom to byl původně tak trochu výstřel do tmy. Objednal jsem si je naslepo, přes Eastbay.com, aniž bych si je někdy aspoň vyzkoušel. Neodradila mě ani ne moc dobrá zkušenost s jinými Brooksy, s modelem Epiphany 2, který mi po pár bězích začal sloužit jako boty na chození. O to víc jsem byl překvapený, když jsem v Glycerinech začal běhat. A po čtyřech měsících nemusím na svém dojmu nic měnit.

Je to předloňský model a stál směšné peníze. Pokud budu mít příležitost, někdy se po téhle značne zase podívám. Četl jsem, že Glyceriny 6 výrazně vylepšili. Jen se trochu bojím, jestli to náhodou nebude změna k horšímu. Do mezipodešve přidali nějaký úžasný prvek, který o spoustu procent zlepšuje všechny parametry, je šetrný k životnímu prostředí...

O ideálním týdnu

Tak jsem se během čtyř měsíců plynule dokopal prakticky od nuly k pořádnému tréninkovému objemu. Tenhle týden jsem běháním strávil devět hodin. Když si to orientačně vynásobím dvanácti, dostanu se k číslu 108 km. Ale vím, že stejně většinu tréninků běhám rychlejším tempem než 5:00. To ovšem není teď až tak důležité.

Pravda, na konci nedělního běhu jsem toho už měl plné adidasky, ale přesto jsem dokázal držet tempo aspoň na 4:40. Snad si to časem sedne. Přibývajícímu teplu navzdory.

Můj zatím ideální týden pro toto období vypadá následovně:
Pondělí: volno
Úterý: ráno 90 minut
Středa: ráno 60 minut lehce + 10x100 m
Čtvrtek: ráno 120 minut
Pátek: večer 60 minut svižně
Sobota: dopoledne 60 minut lehce + 10x100 m
Neděle: dopoledne 150 minut

Kéž by to tělo ráčilo nějakou dobu vydržet. Samozřejmě s tím, že občas zařadím volnější týden a že sem tam, rozumně, vyrazím na nějaký ten závod. Pak bych konečně mohl začít doufat, že třeba letos něco udělám s půlmaratonským osobákem. Čas nad 1:25 vypadá v tom pravém sloupečku trochu divně:-)