A co třeba pořádný trénink?

Běhání v dešti má hodně do sebe. Už jsem o tom, mám dojem, určitě někdy psal. Možná víckrát. Pokud to tedy není ten nepříjemný až dotěrný lijavec, kdy navíc ještě fouká vítr a je zima. Z lesa zmizí pejskaři i cyklisté. Je tam jen pár běžců. Těch nesvátečních.

Ve středu mě zastihl déšť. Ale nebyl z těch vlezlých. Zaběhl jsem si v něm svých 15 kilometrů, což nebyl to asi ideální nápad. I proto, že mě déšť zastihl až cestou, takže jsem do něj nebyl ideálně oblečen. Výsledek? Proslulá nemoc na sedm.

Jistě, pro běžný život banalita. Vlastně i pro běhání. Dřív jsem s tím vesele běhal dál. Když není teplota a je jen plný nos, nemusí se přeci trénink přerušovat. Jenže loni na přelomu září a října jsem se tím držel a pak jsem nachlazení vyháněl z těla asi tři týdny. Navíc teď nemám před sebou žádný závod, tak není kam pospíchat. Pár dnů volna na dokonalé vykurýrování mě nezabije.

Pořád se tedy nějak nemůžu nahodit do vyšších obrátek. Běhám si svých 60-70 km týdně, ale víc jsem ještě nepokročil. Jednou jsem odjel na pár dnů do ciziny a nechtělo se mi brát s sebou běžecké boty. Jindy přišly zase jisté společenské povinnosti a nedělní dlouhý běh byl v trapu. Teď tohle nachlazení.

Přitom poslední dva týdny se mi běhalo celkem dobře. Pomalu, ale dobře. Už bych se však potřeboval usadit na minimálně 90 km a zase se přiblížit sférám, kterým můžu říkat pořádný trénink.

Výročí

Minulý týden - přesněji 14. října ve 13 hodin a 3 minuty - jsem oslavil jedno poměrně neblahé výročí. Uběhly dva roky od chvíle, co jsem uběhl poslední maraton. Mám na mysli maraton pojatý od začátku do konce s cílem dosáhnout co nejlepší výsledný čas. Loňský pirátský PIM sem nepočítám. Sice jsem si těch 42 195 metrů odkroužil, ale pramálo jsme se staral o čas a asi dvacet minut jsem tenkrát na 10. kilometru čekal na kamarády, co dělali vodiče na 4:30.

V kolonce letošních závodů mám stále jen jednu čárku a do konce roku se to zřejmě nezmění. Upřímně řečeno jsem si svoji první veteránskou sezonu představoval jinak, ale co se dá dělat. Musím to brát pozitivně. Někde jsem četl, že tréninkový princip hard/easy se nemá uplatňovat jen u tréninkových dnů, ale také u celých sezon. A ta moje letošní je holt easy.

Od září se zase snažím pomalu přiblížit objemům a časům, co jsem běhával kdysi v dávnověku. Zatím to docela jde. Vůle úplně nezmizela, času mám víc a stresu méně. Ani na počasí si vlastně už nemůžu stěžovat, i když nevím, jestli teď zrovna je ještě podzim nebo už zima.

Dostal jsem se někam k 70 kilometrům týdně a pokud se něco nepřihodí, chtěl bych teď zase o něco výš. Tempo nestojí za řeč, za 5:00 jsem obvykle rád. Ale to teď není nejdůležitější. Snad brzy se sebe setřesu i kila, která jsem letos nastřádal, a pak se uvidí.

Nová sezona je vlastně skoro za dveřmi.

Newton, tak trochu jiné boty

Vstoupit do světa byznysu s běžeckými botami tak, že uvedete na trh nejdražší model (v USA nevídaných 175 dolarů) a ještě běžcům sdělíte, že neumí běhat - to si vyžaduje dávku podnikatelské odvahy. V roce 2007 to zkusila skupina lidí z Boulderu, centra amerického vytrvaleckého běhání. Bývalí elitní sportovci představili novou značku bot, kterou pojmenovali Newton. Po slavném fyzikovi.

V zahraničních internetových fórech se zuřivě diskutuje, jestli jsou jen hračkou pro snoby nebo konečně geniální boty, které vás naučí správně a rychleji běhat.

Jak tvrdí majitelé značky Newton, nejsou to boty pro každého. Tedy rozhodně ne pro ty, kteří - jak třeba já - dopadají na patu a pak se tradiční kolíbkou odrážejí. Na svých internetových stránkách docela přesvědčivě demonstrují, že to není ideální běžecký styl. Jo, to vím také.

Vlastně potvrzují názory slavného anglického vytrvalce Gordona Pirieho, který vehementně bojoval proti současným výrobcům bot a proti "neběžeckým" stylům. Podle jejich názoru by měl člověk dopadat na střední nebo ještě lépe přední část nohy a dělat menší krůčky. Šetří se tak síly a je to, narozdíl od velkých kroků, kde se dopadová noha dostává patou daleko před těžiště, šetrnější k pohybovému aparátu.

Tomu jsou Newtony přímo uzpůsobeny. Hlavní "vychytávky" mají umístěné na přední části boty a pod patou spíše jen symbolickou oporu. Někteří běžci, kteří je vyzkoušeli, tvrdí, že Newtony vás vlastně donutí změnit styl a nedošlapovat na patu. Výrobci radí, aby si nový majitel na boty opatrně zvykal a nepouštěl se hned do dlouhých běhů. Trvá to prý několik týdnů.

Dokud to nevyzkoušíte, je to samozřejmě jen reklama. Ale třeba v sobotu s nimi Craig Alexander vyhrál Ironamana na Havaji. Tedy ne že bych si myslel, že by v Nike nebo Asics neměl šanci. Závodil v běžném modelu Distance S Racer, žádné na míru vyráběné speciálky.

Kdo by si chtěl Newtony vyzkoušet, nemá u nás příležitost. Nejbližší prodejny s nimi najde v Regensburgu, Berlíně nebo Norimberku.

Oděv a obuv atleta při treningu

I hygienicky dokonalé okolí nevytvoří nezávadné prostředí treningu, jestliže si atlet nevhodným nebo nečistým oděvem a obuví vytvoří kolem vlastního těla individuální nevhodné prostředí. Zmíníme se tedy o některých požadavcích na oblek a obuv atleta.

Stále ještě není zbytečné zdůrazňovati, že je hrubá hygienická závada u chlapců nošení týchž trenýrek pro trening i pod oblek jako spodky a u dívek používání některých částí spodního prádla pod cvičební úbor. Chlapci a děvčata v tom dosud chybují a je na trenéru a cvičiteli, aby dohlédli. Pro trening je nutné úplné převlečení z civilního oděvu, včetně ponožek. Oblékáme se podle teploty, eventuálně podle vydatnosti treningového pohybu.

Potřeba praní jednotlivých částí oděvu je různá v tomto pořadí:
I. suspensor, ponožky, tílko, podprsenka
II. trenýrky, bunda
III. kalhoty či šponovky

Přitom první skupinu částí oděvu je vhodné prát už za 2-4 použití, druhou po 5-12, třetí po 12-20 použití. Zase to platí jen jako hrubá orientace, protože někdy se atlet při treningu a závodu abnormálně potí a znečistí a je třeba dát oděv dříve do prádla. Vhodné je vzít propocené tílko a pod. do teplých sprch hned po treningu, propláchnout je v horké vodě a usušit. Nenahradí, ale odsune to potřebu vyprání.

Kromě tretrů se hodně používá při treninku tenisek a kedsek. Mají také některé nepříznivé vlastnosti: malá vzdušnost a proto veliké pocení nohou, dále mohou podporovat při dlouhém nošení vznik ploché nohy. Používáme jich proto jen pro vlastní cvičení a vystříháme se zejména jejich celodenního nošení do zaměstnání, ve výcvikových táborech a pod.

Zvláštní požadavky na oděv a obuv nastávají za mimořádných okolností zimního treningu, zejména ve volné přírodě. Za silnějšího mrazivého větru vkládáme mezi tílko a svetr na hrudník kus papíru nebo oblékáme větrovku. Při běhání v sněhu a blátě se kedsky nebo tenisky i s ponožkami promáčejí. Neublíží nám to na zdraví, jestliže trening byl krátký (1/2 až 1 hodina), za stálého pohybu, bez prochladnutí a zakončíme-li v teplých šatnách převléknutím do suchého oděvu a pokud možno i teplými sprchami.

Jestliže trening v přírodě je delší a má i chvíle menšího pohybu a zahřátí, je třeba bránit se silnějšímu propocení oděvu a promáčení obuvi. Oblékáme několik vrstev nejlépe pleteného vlněného zboží, které umožní odpařování potu při vydatnějším zahřátí a které zabrání přílišným ztrátám tepla pří chvílích pohybu neintensivního. Obouváme dobré kožené boty nebo poloboty, případně s gumovou podešví ("pohorkou") nebo také boty lyžařské.

Lehká atletika - metodická příručka (1954)

Jak správně běhati?

Neříkám, že bych si na to troufl a že bych byl schopen předělat svůj zparchantělý běžecký styl, ale zajímavé video to je. English only.

Mít boty jako Nurmi

Je to samozřejmě nesmysl, slavný finský běžec Paavo Nurmi běhal v tretrách a ty s největší pravděpodobností nikdy na nohu neobuji. Ale aspoň značka Karhu je stejná. Ano, zahrál jsem si na snoba a koupil jsem si model legendární finské firmy. Tedy snobská není cena, boty mě vyšly na necelé 2000 Kč. Snobský je pouze fakt, že Karhu se v Česku ani na Slovensku neprodávají a i do Německa, kde je mnohem větší a silnější trh, se vrátily až letos.

Firma Karhu byla založena v roce 1916 a kromě slavných treter vyráběla disky, oštěpy nebo lyže. Málokdo ví, že jejím původním logem byly tři pruhy. Teprve po druhé světové válce je prodala jistému Adi Dasslerovi do Německa, který je proslavil jako logo Adidasu. Cena? Dvě láhve skotské whisky a finanční obnos srovnatelný s dnešními 1600 eury.

Ještě v roce 1972 vyhrál Olavi Suomalainen (na fotce) v botách Karhu slavný maraton v Bostonu. Po tom se ovšem značka dostala do problémů - či lépe řečeno problémy začala mít divize zabývající se výrobou běžeckých bot. Zmátořila se až v posledních letech a dodala na trh několik nenápadných modelů.

Karhu sází na teď tolik populární koncept "natural running", tedy boty, která je co nejvíce kompatibilní s nohou a umožňuje jí plynulý a přirozený pohyb. Do chvíle, než to vyzkoušíte, je to samozřejmě jen reklama.

Zatímco jiné značky okouzlují spoustou rozličných modelů, Karhu má vlastně jen čtyři. Neutral a Stability, obojí v provedení závodním a tréninkovém. A vlastně to stačí, řekl bych.

Když vezmete Karhu do ruky (mám tréninkový neutrální model Fluid Fulcrum Ride), přijde vám to, jako by to skoro byla nějaká polobotka. Tedy rozhodně ve srovnání s Nike, Adidas nebo Asics. Decentní a skromný design, vlastně jen velké M na boku a logo na patě. Svršek boty není z žádného revolučního materiálu, také střih je celkem jednoduchý. Udávaná váha 326 gramů.

A hodnocení? Na něj je ještě brzy. Odběhal jsem v Karhu jen pár kilometrů, ale bylo to příjemné. Dost příjemné. Uvidím, jaké pocity budu mít po pár stovkách kilometrů.

Jakkoli tedy trh s běžeckými botami u nás za poslední roky prodělal znatelný vývoj, pořád evidentně existuje několik celkem zajímavých značek, které si sem ještě cestu nenašly. Nebo aspoň já na ně nenarazil. Karhu, Newton, Ecco, Zoot, K-Swiss, Rykä (women only), GnL ...