Odpočinkový týden?

Tenhle týden jsem si naplánoval jako regenerační. Snížil jsem objem, rychlost v některých dnech a zařadil jsem více cross-trainingu, pokud tak můžu říkat třeba plavání v moři. Ale že bych si kdovíjak odpočinul? Moc mi to aktuálně nepřipadá.

Až do víkendu to šlo. Když tedy zapomenu na to, jak jsem jel autobusem přes pořádný kus Řecka. Ale dorazil mě nedělní dlouhý běh. Druhou půlku týdne jsem kvůli dopoledním studijním povinnostem a také kvůli počasí běhal večer. V neděli jsem vyrazil v šest. Je to v těchhle zeměpisných šířkách celkem brzy, ale bylo pod mrakem, tak jsem vyběhl. Jenže mraky za deset minut odtáhly a z celkem příjemného počasí stala jen výheň, kterou násobil ještě asfalt… Jak jsem navíc odběhl od moře dál do vnitrozemí, zmizel ochlazující vítr.

Nenapadlo mě ani vzít si sebou pár eurodrobáků na pití, čehož jsem za chvíli litoval při každém proběhnutí okolo hospody nebo krámku. Asi za 80 minut přišla krize. Lilo ze mě, začínal jsem se péct (žádný krém samozřejmě s sebou nemám) a sotva jsem pletl nohama. Nakonec mě spasila nečekaná věc. Strom u cesty obtěžkaný meruňkama. V tom okamžiku nejlepší občerstvovačka na světě. Pár jich do mě zahučelo, ještě nikdy v životě mi takhle nechutnaly.

Takže jsem na konci týdne zrovna neodpočíval, ale přesto si můžu připsat jedno velké pozitivum: udělal jsem první krok v přípravě na situaci, že se letos nebude při maratonu schovávat. Ještě mě čekají dva řecké běhy a určitě tak brzy už nevyrazím.

Pondělí – plavání (45 minut)
Úterý – 60 minut (regeneračně)
Středa – 90 minut
Čtvrtek – 45 minut (regeneračně)
Pátek – 90 minut
Sobota – 60 minut
Neděle – 105 minut
Celkem: 7 hodin, 30 minut

Proč nemám rád úseky

Příchod tělocvikáře Bílka z vojny k nám na základku byl pro nás, co jsme měli sport rádi, spásou. V páté třídě jsme měli postarší učitelku (nebo aspoň nám tehdy docela stará připadala) a to bylo k nesnesení: gymnastika, pochodová cvičení, vybíjená, šplh. S nadupaným Bílkem to byla jiná. Uměl rozdávat cukr (fotbal) i práskat bičem (atletika). Sotva slezl sníh, vyháněl nás ven, protože tam se má sportovat a ne v tělocvičně.

Jednou jsme měli jít zase hrát fotbal. Jenže o přestávce byl poněkud brajgl, protože někteří hoši šmírovali v dívčích šatnách. No jo, puberta… Stačila jedna stížnost a fotbalový míč zůstal v kabinetu. Místo toho přišlo na řadu běhání. Jako za trest. Nejdřív krátké rozklusání v parku, pak přesun na stadion. A tam jsme museli běhat čtvrtku. Jedna naplno, pak krátké vyklusání, pak zase naplno. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se tomu říká intervalový trénink.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli. Ale tělocvik celkově trval tak osmdesát minut a nic jiného jsme už nedělali. Obézní a nesportovní typy po pár čtvrtkách odpadly a učitel nad nimi zlomil hůl, my ostatní jsme si to museli protrpět až do konce. Mám dojem, že další tři roky už v dívčích šatnách nikdo nešmíroval.

Tak asi i proto nemám úseky rád. Když jsem při tělocviku dřel pod učitelovým dohledem na dráze, netušil jsem, že za pár let na tom samém místě budu kroužit dobrovolně. Dokonce ve vedru.

Při mém prvním běžeckém roku jsem ještě úseky neběhal. Stejně bych nevěděl, jak na to. A přesto jsem dosáhl výrazného zlepšení. Další dva roky už jsem lahůdky jako 8 x 800 m nebo 6 x 1200 m zařazoval do tréninku – a také jsem se zlepšoval. Nicméně moc mě to nebavilo, aspoň většinou.

Když jsem tak nedávno alibisticky přemýšlel, jak se při letošním letním maratonském tréninku (bude-li nějaký) úsekům vyhnout, poslal mi Maťo shodou okolností zrovna link na zajímavou diskusi na Letsrun.com. Předmětem skvělé a fundované debaty je právě otázka, jestli je opravdu intervalový trénink pro vytrvalce tolik nezbytný. Řada lidí dochází k názoru, že NE a dokládá to mnoha zajímavými případy. Že důležitý je samozřejmě trénink obecné vytrvalosti (nejlépe v nějakém kloudném tempu), trénink na hranici ANP, trénink v kopcích a sprinterský trénink.

Člověk samozřejmě většinou dává za pravdu těm argumentům, které jeho uším znějí nejpříjemněji. V tomhle směru nebudu výjimkou.

Stovka

Ne že by to bylo kdovíjak důležité, ale tenhle týden jsem si jistý, že padla stovka. Tedy největší zátěž od loňského září. A vůbec to byl povedený týden. Běhalo se mi v pohodě, tempo slušné, všechny tréninky byly OK. Pokud tedy nepočítám přirozenou fyzickou únavu jako následek zátěže. Měl jsem prostě příjemný pocit, že jsem se neflákal a že jsem o kousek dál, než jsem byl ještě docela nedávno.

Zvýšená kilometráž a skutečnost, že většinou běhám v kopcovitém terénu (tedy s řadou seběhů), přinesly pouze dvě nepříjemnosti. Tou první jsou občasné bolesti šlach u levého kolene (zejména úponu kvadricepsu), které většinou po třiceti minutách běhu odezní, a dnešní mírná bolest zřejmě zanícené okostice. Co na to říká, ehm, třeba Lydiard? „Pokud při zvýšené zátěži cítíte bolest v oblasti šlach u kolene nebo na holeni, nic se neděje. Prostě ta místa po tréninku ledujte. Rozhodně nepřestávejte běhat, maximálně jen trochu zvolněte. Potíže časem odezní.“

No, já si k tomu přidám raději ještě regenerační týden. Se vším všudy. Bolesti nebolesti, stejně jsem to měl v úmyslu. Odlétám totiž na týdenní studijní cestu do zahraničí a i když tam na běhání budu mít zřejmě dostatek času, nehodlám to přehánět. Určitě snížím kilometráž a hlavně nebudu nohy trápit běháním v kopcích, je to tam samá rovina. A především spoléhám na léčebné účinky Středozemního moře:-)

Pondělí – plavání (45 minut)
Úterý – 120 minut
Středa – 60 minut
Čtvrtek – 90 minut
Pátek – 60 minut (regeneračně)
Sobota – 75 minut
Neděle – 135 minut
Celkem: 9 hodin

Maratonská mánie

Díky DVD a televizi jsem v posledních letech viděl řadu skvělých sportovních událostí, které se udály buď před mým narozením, nebo v době, kdy jsem z nich ještě neměl rozum. Bohužel jeden fanouškovský sen se mi asi nesplní. Pochybuji, že z období, kdy v Americe zuřila „Marathon Mania“, jsou zachované nějaké záběry. Stalo se to totiž před téměř stoletím.

Předehrou tohoto ojedinělého období v dějinách atletiky byl maratonský závod na olympijských hrách v Londýně 1908. Jak notoricky známo, první doběhl do cíle italský běžec Dorando Pietri, ale na stadionu zkolaboval a jelikož závod dokončil s nepovolenou podporou cizích osob, byl diskvalifikován. Je jedním z mála sportovců, které proslavila porážka. Paradoxně se kvůli anglické královně Alexandře poprvé běžel maraton v délce 42 195 metrů. Kdyby byla dodržena „klasická“ vzdálenost 40 km, byl Pietri olympijským vítězem. Ovšem dnes by už jeho jméno téměř nikdo neznal.

Za vítěze byl prohlášen americký běžec irského původu Johnny Hayes. V USA, jeho nové vlasti, byl úspěch nebývale oslavován a promotér Pat Powers přišel s myšlenkou, že uspořádá odvetu Pietri-Hayes. Ta se uskutečnila 25. listopadu 1908 v newyorské hale Madison Square Garden, na okruhu dlouhém zhruba 161 metrů, který oba borci museli zdolat 262krát.

Odveta pro Pietriho
Nešlo o ryzí atletický závod. Stylem „jeden proti jednomu“ to trochu to připomínalo box, sázelo se na vítěze jako na dostizích, atmosféra byla jako na hokeji. V hledišti (cca 16 tisíc diváků) vlály italské, irské a americké vlajky, každý závodník měl svou kapelu, která mu hrála národní písně, a v hale se hlavně celou dobu kouřilo, jak bylo tehdy zvykem.

Odvetu za londýnský závod vyhrál Pietri, který v Madison Square Garden skoro celou dobu vedl. Trochu mu v tom pomohl i zmatek, který nastal po překonání mety 26 mil. Italští imigranti v hledišti se domnívali, že tak dlouhý je maraton, a zaplavili dráhu, odkud je museli pořadatelé ve spolupráci s policií uklidnit, aby se mohlo odběhnout ještě zbývajících 385 yardů. Pietri dokončil maraton v čase 2:44:20, Hayes za ním zaostal o 43 vteřin. Newyorský závod byl o jedenáct minut rychlejší než londýnský – pokud tedy nebudeme zpochybňovat přesnost vymezení trati v hale metodami roku 1908.

O pouhých 20 dní později čekal Pietriho na stejném místě další závod, tentokrát měl za soupeře kanadského Indiána Toma Longboata, vítěze Bostonu 1907, který neúspěšně startoval i v Londýně. MSG byla opět narvaná až k prasknutí, zejména italskými přistěhovalci. Plné byly i některé ulice Manhattanu, na tabulích na Times Square byl zveřejňován průběh závodu. Peitri stejně jako v souboji s Hayesem vedl téměř celý závod. Necelé dva kilometry před cílem jej ovšem Longboat dostihl a zklamaný a vyčerpaný Pietri vzdal!

Jeho italští fanoušci byli zděšeni. Nejen proto, že jejich miláček prohrál, ale především přišli o obrovské peníze na sázkách. Po příchodu do USA se těžce prosazovali a teď mnozí z nich vsadili všechny úspory na Pietriho v naději, že vyhraje stejně jako nad Hayesem. Mnozí z nich považovali závod za zmanipulovaný a Pietriho DNF za komedii. Nevěděli, že dva těžké maratony během dvaceti dnů se musely na italském běžci zákonitě podepsat…

Maraton na baseballovém hřišti
Tím ale maratonská mánie zdaleka ještě nekončila. Ještě do konce roku 1908 se v New Yorku uskutečnil městský maraton, který končil v Central Parku a zúčastnilo se ho na tehdejší dobu neuvěřitelných 109 běžců. Vítěz Matthew Maloney vytvořil časem 2:36:26 nový světový rekord. Závod skončil kuriozními protesty maratonců – ne proti výsledkům, ale proti tomu, že patnáct nejlepších běžců nedostalo poháry, jak bylo slíbeno v pozvánce, nýbrž jen medaile…

Pietri odběhl další dva maratony v lednu 1909, ale vybral si slabé soupeře, takže jim nebyla věnována taková pozornost. Mnohem většímu zájmu se těšil únorový souboj Toma Longboata s Alfredem Shrubbem, světovým rekordmanem na všech myslitelných tratí od jedné do patnácti mil, z nichž mnohé – jako 29:59:04 na šest mil po trávě (kolik Čechů to dnes zaběhne?) – vydržely desítky let.

Maraton v MSG ovšem rozběhl tak rychle jako nikdo před ním a těsně před cílem zkolaboval. Diváci byli nadšení dramatem, který připomínal souboj dvou boxerů, ale Shrubb skončil v péči lékařů. New York Times přispěchal s článkem o škodlivosti „takzvaného maratonského běhu“, který ničí aktérům srdce a zkracuje jim život. Inu, bylo to v době, kdy policie zatýkala podivíny běhající po Central Parku…

První "mistrovství světa"
Mánie pokračovala dalším soubojem Pietri-Hayes (březen v MSG), pořadatelé pak v dubnu 1909 dokonce uspořádali „mistrovství světa“. Zúčastnili se ho staří známí Pietri, Hayes, Longboat, Shrubb, Maloney a nováček St. Yves z Francie. Vítěz měl slíbeno 5000 tisíc dolarů, což byly na tehdejší dobu úžasné peníze, běželo se 158 kol na trávě baseballového stadionu Grand Polo před 25 tisíci diváků. Překvapivě vyhrál outsider Henri St. Yves, a tak promotér za pět týdnů uspořádal další „mistrovství“, tentokrát o 10 tisíc dolarů. Zase u toho byli Pietri a Maloney, k nim však přibylo deset čerstvých soupeřů. A vyhrál opět neznámý Francouz.

Maratonská mánie trvala dva roky. Běhalo se převážně v USA, v různých městech a na různých površích. Jedni běžci vyčerpaní náročným programem odpadávali, noví zaujímali jejich místa. Diváci byli nadšení, viděli velká vítězství a velké porážky. Nic mezi tím. „Mánie“ skončila skvělým výkonem Švéda Svanberga v Lawrence, kde královskou trať jako první zaběhl pod 2:30. I přesto byl maraton v novinách zmiňován hlavně jako krajně nebezpečná záležitost a těšil se podobné pověsti jako dnes zápasy rváčů, co do sebe kopou a mlátí hlava nehlava. V některých městech byl dokonce zakázán. Ne soudy nebo policií, ale atletickou federací.

Podle časopisu Marathon and Beyond

Utrápený týden

Minulý týden byl podivný, žádná zvláštní radost z běhání se nedostavovala. První půlka byla jedno velké utrpení. Hodně práce a stresu, málo spánku. Podle toho taky běhání vypadalo. Naštěstí mi nejhektičtější období v roce snad definitivně skončilo a bude už jen líp. Třeba sedm týdnů dovolené v létě nevypadá zle:-)

Trochu jsem se rozběhal až v pátek, ani sobota nebyla špatná. To byl hlavně hezký adrenalin. Byl jsem u rodičů v Sudetech a běžel jsem v lese v době, kdy začala vichřice. Na mýtinách byly ještě vidět následky nedávného Kyrilla. A když se vítr opřel do borovic, ty se začaly naklánět, ve větvích praskalo, nebyl to dvakrát příjemný pocit. Dostal jsem jen jednou padající větví do hlavy, jinak jsem vyvázl v pohodě.

V neděli jsem zase doplatil na sobotní rodinnou oslavu. Co jsem tam zvládl, raději nebudu popisovat. Navíc jsem se v neděli dopoledne chtěl dodívat na celý PIM, takže jsem vyrazil až na polední slunce. Byl to tvrdý a spravedlivý trest. Největší teplo od zářijového Berlína, nohy bolely, hlava měla co dělat. Posledních 30 minut bylo těžkých, ale zvládl jsem to. Vlastně to trochu symbolizovalo pocity z celého týdne: nic moc, naštěstí ty kilometry mi nikdo nevezme.

Pondělí – plavání (45 minut)
Úterý – 120 minut
Středa – 60 minut
Čtvrtek – 60 minut (regeneračně)
Pátek – 90 minut
Sobota – 60 minut
Neděle – 120 minut
Celkem: 8 hodin, 30 minut

PIM z gauče

Byl jsem dvojnásobně rád, že v 9.00 jsem nestál na startu PIM, nýbrž se pohodlně rozvaloval na gauči. Jednak nejsem přítel maratonů ve vedru, ani když se cítím ve formě, a pak jsem měl také možnost vidět jeden z nejzajímavějších závodů za poslední dobu. Co předvedl portugalský vítěz Helder Ornelas, byla prostě paráda. Majstr zrýchleného tempa. Ještě jsem neviděl podrobné výsledky, ale pokud nedal negative split, tak tomu byl velmi blízko.

Rozběhl maraton, kde na startu bylo 24 stupňů, opatrně. Pomatený komentátor jej na 10. kilometru v podstatě odepsal, naštěstí měl vedle sebe Róberta Štefka, který podotknul, že Portugalec na to jde naopak docela chytře. Což se potvrdilo. Všichni Afričani až na jednoho postupně po rychlém startu odpadávali, zatímco Ornelas se sunul výsledkovou listinou směrem vzhůru.

Myslím, že České televizi se povedl PIM více než ten minulý. Štefko sice není rozený mluvka, ale svými postřehy taktně uváděl na pravou míru některé komentátorovy omyly nebo podivné představy. A evidentně je pilným čtenářem 42195.sk, protože na rozdíl od loňska ani jednou nepoužil slovo „tenisky“:-)

Bohužel Pavlu Faschingbauerovi útok na limit pro MS nevyšel. Jak sám přiznal, nebylo to jen vedrem. Možná by si měl konečně vybrat nějaký dřívější maraton, který bude rychlejší a kde je větší pravděpodobnost příznivého počasí. I když letos asi nebyla nikde… V této souvislosti mi přišel trochu zmatený názor šéfa PIM, že přesunutím většiny trasy do centra se maraton zrychlil. Nemyslím si to. Praha buď může mít turisticky atraktivní závod, nebo rychlý. Ne obojí. Úsek po Strakonické byl asi nudný pro hobíky, ale ambiciozním běžcům určitě vyhovovalo, že se tam dalo dlouhé kilometry stabilně držet tempo. Což ostatně potvrdil i Štefko.

Z mých úst na adresu PIM nikdy nepadalo moc komplimentů, ale v jedné věci musím udělat výjimku. Poprvé se mu povedlo udělat expo. Jestli se tedy vůbec tomu, co v minulosti stálo na Václaváku a kde se prodávala jediná a předražená značka bot, dalo říkat expo. Přesunutí na Výstaviště a otevření i jiným výrobcům (vedle Adidasu letos Saucony, Brooks, Mizuno, Pearl Izumi) je jednoznačné plus. Myslím, že pražské expo se rovnalo tomu, co jsem předloni zažil ve Vídni. A až všichni prodejci pochopí, že nasazovat na takových akcí nižší ceny je nejen dobrý zvyk, ale i šikovný obchodní tah, bude to ještě lepší.

Kdy přestanu běhat maratony?

Až se mi přihodí to samé, co loni zaměstnancům ženevské centrály firmy Procter&Gamble. Jeden z bossů dostal nápad, že by dobrou teambuildingovou aktivitou managementu mohl být maraton. Účast samozřejmě dobrovolná. Jenže jako člověk s jistou středoevropskou životní zkušeností jsem ke slovu „dobrovolný“ nedůvěřivý. Ženeva sice není přímo ve střední Evropě, ale i tak si dokáži představit, jak asi snadno si manažer se zajímavým platem mohl dovolit nadřízeným říct: „Víte co? Nějaký maraton je mi úplně ukradený.“

Takže se v P&G našlo na tři stovky dobrovolníků. Firma zaplatila startovné, dresy, trenéry. Jelikož není chudá, mohla si dovolit na motivační seminář pozvat i Dicka Beardsleyho. Šéfové P&G si veřejně pochvalovali, jak maraton a příprava na něj zvýší ve firmě komunikativnost, team spirit, zodpovědnost, cílevědomost a bůhví, co ještě. Manažeři chodili při polední pauze běhat, o víkendech měli zařízené společné tréninky, do firemního časopisu se nadšeně svěřovali se svými dojmy.

Ani nevím, kolik z nich Ženevský maraton doběhlo. Asi všichni. Nejlepší za 2:47, nejpomalejší těsně pod šest hodin. V článku o tomto počinu nechyběla fotka, jak se finišující skupinka v cílové rovince spontánně chytla za ruce a společně proběhla cílem. Team spirit z nich přímo prýštil. Nagano hadr. A zase slova bossů o tom, jak tato jedinečná zkušenost firmě pomůže po úplně všech stránkách.

Nevím. Snad jsem v tomhle příliš velký skeptik, který na team building a další moderní výmysly nadnárodních firem nevěří. Stejně tak nevěřím, že někdo díky maratonu v sobě odhalí nějaké dosud nepoznané vlastnosti. Jaký byl kdo člověk před maratonem, takový bude i po něm. Se všemi plusy i mínusy. Běžci nejsou žádná vyvolená skupina, mají ctnosti a nedostatky jako kdokoli jiný.

Kdyby za mnou někdo v práci přišel, jestli bych se s nějakou skupinou lidí, které navíc vůbec nemusím, nechtěl připravovat maraton, podal bych snad výpověď. Nemám rád davy, uniformitu, demonstrování jednoty. Dav nemá mozek, jen hlasitá ústa. Jako bych nikdy nedokázal skandovat, že kdo neskáče, není Čech (nebo nějakou podobnou stupiditu), nemohl bych přistoupit ani na tenhle team building, jakkoli mám maraton rád. Lezli by po mně slimáci.

Jediný dav, který mi – kromě koncertu Rolling Stones – nedělá problémy, je právě startovní pole běžeckého závodu. Každý je tam sám za sebe a kvůli úplně něčemu jinému, než je artikulování společné myšlenky. I když víte, že vám někdo drží palce nebo že běží i vaši kamarádi, stejně si myslím, že jde o výsostně individuální záležitost. Na všechno jste sami. I v berlínském davu čítajícím skoro čtyřicet tisíc lidí a před špalírem milionu diváků. Jak by řekl Karel Plíhal: samota v hromadné podobě.

Hodně lidí sice může tušit, co cítíte na startu i na trati, nikdo to ale neví přesně. Neví, na co nebo na koho myslíte, co se vám honí hlavou, jak vám je, proč jste se do toho vlastně vůbec pustili. Už proto bych nemohl běžet v nějaké tlupě lidí oděných do stejných dresů, před cílovou čárou se s nimi chytat za ruce a usmívat do objektivů firemního fotografa.

Zatím mi služebním e-mailem chodí jen nesměle formulované pozvánky na firemní půlmaratonskou štafetu. Zatím je beztrestně přesouvám do koše.

O nekonečném hledání perfektních bot

Téma běžeckých bot podle mě nikdy neomrzí, tak jsem si dnes opět dovolil použít jeden dřívější komentář Joe Hendersona v mém volném a neumělém překladu.

Kolik párů bot máte ve svém botníku? Pokud jste typický běžec, můžete napočítat půl tuctu. Já jich tam aktuálně mám celý tucet. A u kolika z nich můžete říct, že vám perfektně sedly? Pokud aspoň u jednoho nebo dvou, můžete si blahopřát. Vždycky jsem od běžeckých bot čekal víc, než jsem od nich dostal. Proto mám dnes dvanáct párů, ve většině z nich toho nemám moc naběháno. Každý vlastně představuje neúspěch při hledání dokonalých bot.

Aby boty byly perfektní – to je možná až moc, co po nich chceme. Stačilo by nám, kdyby bez problémů sloužily od začátku až do jejich vyhození. Samozřejmě se to skoro nikdy nestane, takže dost často obviňujeme boty z našich selhání.

I kdyby byly perfektní, my perfektní nejsme. Naše biomechanické zvláštnosti a běžecké chyby způsobují většinu problémů. A ani nejlepší boty nedokáží těmto nedokonalostem a nerozvážnostem zabránit.

Vím to moc dobře, protože od 60. let jsem vystřídal na sto párů běžeckých bot. Nebyly perfektní, ale v daný čas nejlepší možné. Naběhali jsme spolu stovky mil jako tým, byli jsme něco jako minimanželství: v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a rozdělila nás jen jejich smrt stářím.

Ne že bych se v každých z nich zranil, ale zažil jsem dost problémů na to, abych si dovolil shrnout své zkušenosti:

1. Boty nejsou přímo zodpovědné za víc než polovinu našich zranění. Dalšími chybami, které k potížím vedou, jsou naše snahy běhat příliš daleko, příliš rychle, příliš brzy a příliš často. Úlevu nám nejčastěji přinese změna v tréninku, ne změna bot. I ze současného zranění jsem vinil boty a vyměnil je. Později jsem se jim však omluvil a ještě mi dobře posloužily v rychlém uzdravení. Ty boty nebyly tak špatné, jak jsem se domníval. Nejvíce mi prostě pomohla změna v tréninku.

2. Boty si obouváme na obě nohy, takže kdyby chyba byla v nich, museli bychom si přivodit zranění na obou nohách. Ale to se stane málokdy. Většina zraněních jsou jednostranná, takže opět je pravděpodobné, že za ně mohou chyby v tréninku a nikoli výběr bot. Zranění na obou nohou se mi přihodilo jedinkrát, když se mi natrhly stejné svaly na obou lýtkách ve stejnou dobu a stejným způsobem. Boty jsem okamžitě vyhodil.

3. „Populární“ zranění se opakují v cyklech. Kdysi byly časté záněty achillovky nebo plantárního svazku, teď je doba zánětů iliotibálního vazu (šlacha vedoucí na vnější straně stehna od kolene ke kyčli). V 90. letech se zranění iliotibálního vazu objevovala řídce, teď polovinu běžců, která si u mě stěžuje na potíže, trápí tahle věc. Domnívám se, že velký vliv na tom mají moderní boty s prvky stability, které až příliš kontrolují normální dopad nohy.

4. Boty by měly být vidět a ne slyšet. Boty, které dělají rámus, jsou příliš tvrdé nebo tuhé, a to zvyšuje sílu dopadu. „Tiché“ boty absorbují nárazy tak, jak mají.

5. Čím lehčí a flexibilnější boty, tím lépe. Váš běh se pak blíží nejpřirozenějšímu pohybu – běhání bosky. Když jsem si jako kluk nemohl vybrat dobré boty, běhal jsem bos, pokud to jen počasí a povrch dovolovaly. A neměl jsem žádný problém. Pak jsem běhal v lehkých botech a nakonec v těžkých, s velkým tlumením. A postupně přicházelo stále více zranění.

6. Běhání naboso je samozřejmě nepraktické, ale chození tímto způsobem je nejlepší cesta, jak pomoci nohám, aby byly zdravé. Další dobrá věc je nosit často sandály a pantofle. Mám rád asijskou tradici nechat boty za dveřmi a po domě chodit bos.

7. Jsou dvě věci, kterým by měl být běžec věrný. Nejsou to ani konkrétní model, ani konkrétní značka bot, ale pravá a levá noha. Vybírejte si takové boty, jaké vám nejlépe sednou. Ne ty, které mají nejlepší reklamu nebo hodnocení v časopiseckých testech. Pouze několik dobrých běhů může zaručit mou věrnost k botám. Do doby, než se objeví lepší. Hledání perfektních bot totiž nikdy nekončí.

S Lydiardem v zádech

Poslední týden jsem běhal osm hodin, takže dejme tomu, že jsem se dostal někam ke stovce kilometrů. Na téhle metě bych se teď chtěl nějaký ten týden udržet, pak ještě postupně prodloužit nedělní běh. Podle věrouky Arthura Lydiarda jsou nejefektivnějším způsobem nabírání obecné vytrvalosti tři dlouhé běhy 90 minut a delší za týden, v tempu odpovídajícímu horní hranici aerobního pásma. Konečně jsem se k tomu dopracoval.

Dále doporučuje, aby tento trénink trval „as long as possible“, což v mém případě bude znamenat jen následující dva měsíce. Pokud to ale dokážu, budu spokojen. Naprosto spokojen.

Lydiard zároveň doporučuje, aby se týdenní kilometráž vyšplhala až na 160 kilometrů. Ani náhodou. Moc dobře vím, na co mám a na co ne. Pondělní volno či plavání budu zachovávat i nadále.

V květnu hodlám stále dodržovat závodní půst. Nejen proto, že – abych zase citoval Lydiarda – by to bylo jako jíst nedopečený koláč. Co bude v červnu, se prostě uvidí v červnu. Zatím mi stačí sledovat pokrok při současném způsobu tréninku, závody by ho jen narušily.

Pondělí – volno
Úterý – 90 minut
Středa – 60 minut
Čtvrtek – 60 minut (regeneračně)
Pátek – 90 minut
Sobota – 60 minut
Neděle – 120 minut
Celkem: 8 hodin

Podivná sezona

Výjimečně se nebudu dojímat vlastním běžeckým osudem, ani nebudu hypochondricky rozebírat své bolístky. Budu psát zase o svých oblíbencích. Jak také prožívají podivnou sezonu. O Haile Gebrselassiem byla řeč nedávno. Nezvládl Londýn, ale má výhodu, že aspoň bez problémů běhá. Hůře je na tom Paula Radcliffová. Před časem jsem psal, že se po poradu vrací k atletice, jenže už je zase mimo. Kvůli únavové zlomenině.

Teď ji čeká třítýdenní pauza a pak další měsíc, než se vrátí do kloudné formy. Na mistrovství světa v Ósace může zapomenout, rozhodně na maratonské trati. Pokud by stihla do půlky srpna splnit limit na 10 000 metrů, měla by šanci aspoň tady. Ale myslím, že se do toho nepožene. „Důležitá je pro mě olympiáda v Pekingu. Myslím, že na nějaké mistrovství světa se ještě podívám,“ řekla po předčasném návratu domů z amerického Boulderu.

Zranění na pravé spodní části zad je zřejmě výsledkem rychlého návratu po lednovém porodu. Vyklusávat začala už za 12 dní, brzy se pustila i do seriozního tréninku. Přitom porod dcery Isly byl těžký a problémový, trval šestnáct hodin. „Jak se mi uklidňovaly hormony, kosti asi nesrostly tak, jak měly,“ přiznává. „Ale pokud je to skutečně následek porodu, tak to samozřejmě za to stálo.“

Kdysi jsem v Marathon and Beyond četl rozhovor s Radcliffovou, kde zajímavě a hezky mluvila o tom, jak přežívat zranění. Fyzicky i psychicky. A ona ví, o čem mluví. Určitě spousta jiných atletek měla se zraněními víc problémů, ale jí se zrovna nevyhýbaly. Loni v podstatě nezávodila. Nejen kvůli těhotenství. Už před tím musela vynechat pár důležitých akcí, protože při tréninku trefila nohou kámen…

Každý, koho zajímá běhání, ji asi viděl v Aténách 2004, jak na 35. kilometru ve slzách vzdala olympijský maraton. Ne proto, že by byla špatně připravená nebo že by přepálila tempo. Dva týdny předtím utrpěla zranění nohy a aby se mohla postavit na start, sypala do sebe hrsti protizánětlivých léků. Výsledek? Selhal jí žaludek.

Budu jí držet palce, aby se teď brzy vrátila. Ne jen proto, že je zatraceně dobrá běžkyně (už tři roky její osobák nepřekonal žádný český chlap – v jiných disciplínách věc naprosto nevídaná). Je i jedna z mála, která se nebojí veřejně vystupovat proti dopingu.

V této souvislosti mě napadá, že ani nevím, kam jsem dal Pauliny „kouzelné podkolenky“, co jsem loni tak výhodně koupil v Regensburgu. Už jsem v nich neběžel pěkně dlouho!

Běhání není spravedlivý sport!

Byly časy, kdy jsem si bláhově namlouval, že snad nemůže být spravedlivější sport, než je běhání. Váš výsledek přeci závisí jen na tom, co máte natrénováno (a co máte v hlavě). Náhody nemají místo. Ve fotbale může Kypr porazit Anglii, ve skocích na lyžích může vyhrát průměrný závodník, kterému nejlépe foukl vítr, ale je nemožné, aby se maratonským mistrem stal běžec s osobákem 2:20. Ale dnes už běhání za spravedlivý sport nepovažuji. Existuje v něm totiž skupina velmi handicapovaných jedinců. Bohužel mezi ně patřím.

Jsou to lidé, kteří narostli hodně do výšky. V basketbale mohou udělat slušnou kariéru i malí hráči, nejlepším výškařem světa je nevelký Stefan Holm, ale zkuste schválně najít úspěšného vysokého běžce. Ano, Paul Tergat. Ale to je přeci ona výjimka, která pravidlo potvrzuje. A navíc: kolikrát jen prohrál s tím malým Haile Gebrselassiem…

Vědci nedávno zkoumali parametry vítězů prvních sto ročníků Bostonského maratonu a zjistili tu krutou pravdu: malým patří svět. Za sto let vyhrálo nejslavnější závod jen sedm závodníků nad 180 centimetrů. A běžci mojí výšky (189 cm) se radovali pouze dvakrát. Jak nespravedlivé! Zatímco běžná populace vyroste o centimetr za deset let, vítězové Bostonu mají od konce 19. století v průměru více méně stále stejné parametry: 171 cm a 61 kg.

Proč se dlouhánům nedaří? Především se naše tělo přehřívá při stejné rychlosti více než tělo menších (a tím pádem méně vážících) závodníků. Dlouháni navíc mají větší plochu pokožky, proto se při vysokých teplotách více potíme a dochází u nás k větší dehydrataci. Když se v roce 1996 konal olympijský maratonský závod v teplé Atlantě, vyhrál jihoafrický běžec Josia Thugwane. Jeho parametry? 152 cm a 43 kg.

Pokud opustíme silnici, zjistíme, že další běžecké disciplíny jsou k nám mnohem nemilosrdnější. Při krosech v bahnitém terénu se vyšší (a těžší) vytrvalci více boří, při bězích do vrchu si s námi mrcha gravitace pohrává ještě krutěji.

Ale že nám nepřeje příroda, s tím se holt nedá nic dělat. Co to je ovšem proti tomu, jak nás diskriminují výrobci běžeckých bot (ano, vysocí běžci mají zpravidla i delší chodidlo). Jen si zkuste sehnat v Praze kloudné boty velikosti 12 UK! Ale dobře. Že ve většině obchodů na tuhle velikost téměř nenarazíte, mohu přičíst jen neochotě prodejců objednávat zboží, u kterého si nejsou jistí, že ho prodají.

Jenže teď jsem si prohlížel katalogy několika výrobců, abych viděl, co je nového, a zarazila mě jedna věc: řada z nich nenabízí závodní boty 12 UK a větší. Oni nepředpokládají, že bychom je mohli potřebovat! Že bychom snad chtěli a mohli běžet rychle!

Co s tím? Asi je na čase přesvědčit pořadatele závodů, aby se kategorie ve výsledcích nedělily jen podle věku, nýbrž také podle výšky. I my máme nezpochybnitelné právo být občas na bedně! Kategorie M 180, M 190 – to zní hezky, ne? Jenže na to jsme asi moc malá lobby. Vlastně moc vysoká.