Bez komentáře

Chálid Chanuči o světovém rekordu Haile Gebrselassieho z letošního Berlína: "Je to skvělé pro sport, ale on běžel vlastně sám. To není férové. Měl by dát šanci i jiným... Mnohem víc bych si ho vážil, kdyby to dokázal zaběhnout jinde než v Berlíně. Vždyť na té trati by to měl dát pod 2:04... Za velkého maratonce ho budu označovat teprve tehdy, když vyhraje v Londýně nebo Chicagu. A je jedno, v jakém čase."

Souhlasíte, nebo ne? Snižuje Haileho rekord fakt, že to bylo v závodě, kde měl okolo sebe šest vodičů, ale vlastně žádné vážné soupeře? Je víc zaběhnutí světového rekordu, nebo vítězství v maratonu nabitém konkurencí? Nebo je nesmysl takové otázky vůbec pokládat?

Student překonal rekord na univerzitním dvoře

Anglický oscarový snímek „Chariots of Fire“ z roku 1981, který byl u nás uváděn pod názvem Ohnivé vozy, patří k nejlepším filmům o sportu, jaké kdy byly natočeny. Alespoň mně se velmi líbil. I když není o vytrvalcích:-) V jedné z úvodních pasáží studenti absolvují tradiční imatrikulační závod na dvoře Trinity College. Jejich úkolem je oběhnout čtverec o délce 423 yardů (tedy 367 metrů) dříve, než zvony odzvoní poledne. Čtyřiadvacet úderů trvá 43 sekund.

Až do minulého týdne se to podařilo pouze dvěma běžcům. Shodou okolností olympijským vítězům. Tím prvním byl v roce 1927 Lord Bughley a druhým v roce 1988 při charitativním závodě Sebastian Coe (i když jeho výkon je zpochybňován, protože hodiny tehdy bily o něco pomaleji, údajně 46 vteřin). V sobotu k nim přibyl třetí. Devatenáctiletý student ekonomie Sam Dobin, který trasu zvládl za 42,77. Což je rekord. Pokud by platila tradice, tak by v Pekingu, ale spíše v Londýně, měl získat olympijské zlato na 800 nebo 1500 metrů.

A tady je video ze zmíněného filmu, i se scénou studentského závodu:

O říjnových restech

Nedělám si přesné statistiky, kolik toho odběhám v jednotlivých měsících, ale kdybych vzal do ruky tréninkové deníky z posledních tří sezon a dal si tu práci, asi by mě výsledek nepřekvapil. Největší kilometráž vykazuji obvykle v srpnu. A nejmenší? Ani v únoru, ani v prosinci, nýbrž v říjnu. Letos tomu nebude jinak.

Hlavním důvodem je především to, že v říjnu mám buď těsně před podzimním maratonem, nebo krátce po něm. Případně obojí najednou, jako letos. Takže nejdříve to znamená snížení kilometráže, následně pak pauza po sezoně – ať už dobrovolná, nebo vynucená.

A je to škoda. Říjen je jeden z nejhezčích měsíců na běhání. Možná ten úplně nejhezčí. Běhání v zimě má jistě něco do sebe, aspoň prvních pár dnů, když napadne sníh. Krásné je na jaře, když už zima odešla a všude okolo je zeleno. Prima je to v létě, pokud tedy zrovna nepanují nelidská vedra – je dlouho vidět a na všechno je tolik času. Nejen na běhání.

Ale podzim, jaký je v říjnu, je asi nepřekonatelný. Slunce už neprovokuje, ráno jde pára od úst, pod nohama šustí listí. Prostě ideální počasí. Vždyť to každý znáte…

O to víc mě štve, že toho v říjnu nikdy moc neodběhám. Letos už nepřidám ani metr. Pokud tedy nebudu třeba dobíhat autobus… V sobotu zkusím otestovat nohu, do té doby si ještě dávám klídek. Vím, že je to třeba, ale nemám z toho dobré pocity. Připadám si, že rezivím. Den ode dne cítím, že se vzdaluji od pohody, ve které jsem ještě nedávno byl.

Ano, mohl bych to aspoň trochu kompenzovat cross trainingem. Jít si zaplavat, nebo vytáhnout kolo. Ale to mě neláká. Nemám vůli kvůli tomu ráno vstávat nebo jet na druhý konec Prahy. Baví mě prostě jen běhání.

Už aby byla sobota.

Porazil jsem Baumanna, pánové

Nevím, kolik českých běžců si mohlo ve své kariéře říct větu z titulku, ale mezi maratonci rozhodně jen jeden. Čtyřiadvacetiletý Petr Pechek, který na dnešním maratonu ve Frankfurtu zaběhl čas 2:24:04 a patří mu třetí místo v letošních domácích tabulkách. Nevím, jestli šlo přímo o jeho premiéru, ale každopádně je to první maraton, který doběhl. V silné konkurenci, kdy šest Keňanů mělo čas pod 2:10, mu nakonec patřilo 27. místo.

Bývalý olympijský vítěz na 5000 metrů Dieter Baumann zkoušel maraton už podruhé. Poprvé to bylo v roce 2002 v Hamburku, ale tehdy vzdal. Dnes už do cíle doběhl. A čas? 2:30:00. Přesně na vteřinu. Nicméně tuším, že nebyl naštvaný, že to pod 2:30 nedal. Ve 42 letech a po tréninku, který nepatřil k nejtvrdším.

Jak sliboval, za každou minutu pod 3:00 poslali jeho sponzoři na dobročinné účely tisícovku, celkem tedy 30 tisíc euro. K tomu vybral další peníze na sázkách. Kdo totiž chtěl, mohl si tipnout jeho konečný čas. Vklad byl 5 euro, výhrou večeře s Baumannem v Tübingenu. Nešel jsem do toho. Ne kvůli té pětieurovce. Ale bůhví, jakou pastou bych si po večeři musel vyčistit zuby.

A ještě k mezičasům obou zmíněných závodníků: Pechek negative split nezvládl (půlka za 1:11:57), zkušenější Baumann ano (1:16:48).

Dnes se běžel také maraton v Lublani, kde jsem původně chtěl startovat. Podle fotografií asi pršelo. Ale počasí nemohlo být tak špatné, když vítěz Aleksander Sitkovskij z Ukrajiny zaběhl traťový rekord 2:12:49.

Jelikož slovinštinou zrovna nevládnu, chvíli jsem nemohl věřit zprávě na internetu, že místní běžec Stane Konštantin (ročník narození 1920) zvládl trať za 2:53:00. Po pár minutách jsem tomu přišel na kloub. Byl to půlmaraton. Ale i tak klobouk dolů. Kdo ví, kde já budu v 87 letech. Vlastně to tuším celkem přesně:-)

Frankfurtem a Lublaní to ovšem nekončilo. Maratony se dnes konaly i ve Washingtonu, Istanbulu, Niagara Falls nebo Benátkách. Ale také v keňském Nairobi. Při pohledu na tuto fotku by mě zajímalo, kolik lidí by asi tak doběhlo za mnou... Dva? Tři?

Maraton je nebezpečná disciplína…

…umírají při něm lidé. Kolikrát jsem jen slyšel nebo četl tyhle věty. Jako reakci na ty smutné a bohužel přibývající případy, kdy maraton některý z běžců zaplatil životem. Někdy je na vině počasí, jindy fyzická nepřipravenost běžce, špatný pitný režim, momentální zdravotní indispozice nebo nějaká vrozená vada. Většinou kombinace více z těchto faktorů. Byly takové případy během horkého jara, poslední známý se stal na nedávném maratonu v Chicagu.

V médiích se jim dostává pozornosti. Není divu. Smrtí přeci skončil i první „maraton“ – byť onen řecký posel, jestli tedy vůbec existoval, měl na kontě mnohem více než 42 kilometrů.

Někomu to může připadat paradoxní. Běžec, to je přeci člověk, který se většinou snaží žít zdravým stylem. Mám na mysli skutečné běžce. Ne snoby a hazardéry, kteří se postaví na start bez tréninku a chtějí si dokázat, že jsou „in“. Pro trénované sportovce opravdu končí maraton smutně jen výjimečně. Ale píše se o nich, dostanou se i do televizních zpráv. Dost cynicky řečeno: některé maratony se jinak v médiích neobjeví.

Smutný sportovní příběh má totiž téměř všechno, co většina čtenářů a diváků chce. A jednou za pár měsíců to dostanou. Denně ovšem umírají lidé s vysokým cholesterolem, prokouřenými plícemi, brutální nadváhou. Doma v křesle, cestou do práce, v noci v posteli. Nikdo o nich nepíše, jejich obličeje se na vás nedívají z televizních zpráv. Je to obyčejná smrt. Nezajímavá. Tuctová.

Když zemře maratonec, nastoluje se hned zásadní otázka: kdo je vinen? Samozřejmě MARATON. Ten riskantní a životu nebezpečný běh na 42 kilometrů a 195 metrů.

Podobné názory se hojně objevovaly také po nedávné smutné příhodě v Chicagu. Jenže jak se zjistilo, těch viníků bylo přeci jen více. Pořadatelé v horkém a dusném počasí podcenili zásobování občerstvovacích stanic. Na poslední běžce už nezbývala voda. Museli o ni prosit kolemjdoucí nebo obyvatele domů, okolo kterých běželi. Či spíše šli. Proto pořadatelé raději po čtyřech hodinách chaotický závod ukončili.

Onen mrtvý ovšem nebyl „chodec“, nýbrž mladý sportovec slušné úrovně. Měl však vrozenou nemoc srdce a na to při velkém fyzickém vypětí doplatil. Jak navíc vyšlo až teď najevo, ten den zrovna nezvládl řidič sanitky, který jej vezl do nemocnice. Zabloudil po pár blocích, nemohl trefit cestu. O pomoc musel žádat dispečink. Když konečně dorazil na místo, nenašel zase vjezd do areálu. Nakonec zajel do jiné nemocnice, která ovšem za normálních okolností sanitky nepřijímá.

Mohl být běžec zachráněn, kdyby řidič trefil do nemocnice napoprvé? Těžko říct. To se asi nikdy nedozvíme. Ale s poněkud větší pravděpodobností se dá pochybovat o tom, že by za jeho smrt mohl jen MARATON.

Pořadatelé velkých závodů po letošních událostech stojí před otázkou, jak se podobných okamžiků vyvarovat. V Německu, kde letos při vytrvalostních bězích zemřelo devět lidí, budou od 1. ledna účastníci při vyplňování on-line přihlášky muset zodpovědět i následující dotazník. Pak jim bude doporučeno, jestli se mají postavit na start nebo raději zajít k lékaři. Podle lékařských průzkumu absolvuje každoročně Berlínský maraton 800-1000 běžců se srdečními problémy.

V některých zemích vyžadují lékařskou prohlídku automaticky. Jasně, jde o byrokratické opatření a jako každé se dá obejít nebo ošidit. Ale asi je to lepší než nic nedělat.

Ve Frankfurtu a Hamburku by zase běžec, který v posledních týdnech před startem prodělal nemoc, měl mít možnost převést si zaplacené startovné do příštího roku. Aby neměl pocit, že těch 60 či více euro musí „utratit“, že se musí navzdory špatnému fyzickému stavu postavit na start.

Jen jednou jsem běžel maraton těsně po nemoci. Určitě ještě ve mně silně doznívala. Ne, nešlo mi o život, ale už to nikdy neudělám. Protrpěl jsem si to neskutečně. Celou dobu jsem měl strach, že to se mnou švihne, protože hrdlo odmítalo přijímat vodu. Jako bych v kelímku místo ní měl kostky ledu. Byl jsem dehydrovaný, asi od 8. kilometru mě permanentně braly křeče do obřími dávkami Celaskonu zhuntovaného žaludku. A následující týden? Rozhodně nepatřil k těm nejlepším v mém životě…

Sportovní dotazník

Která doba byla zlatou érou sportu? Četl jsem na tohle téma už pěknou řádku názorů, ale podle mě se nejvíce pravdě přiblížil Ken Dryden ve své skvělé knize „The Game.“ Napsal, že zlatou érou sportu byla prostě doba, kdy nám bylo deset let. Když se budu probírat svými se sportem souvisejícími vzpomínkami a řadit své sportovní preference, většinou se nějak vrátím do té první poloviny 80. let. Zkusil jsem si udělat malý dotazník a pár takových věcí od boku vystřelit. Klidně si to zkuste také.

Nejoblíbenější sportovci: Wayne Gretzky, Martina Navrátilová, Haile Gebrselassie

Nejméně oblíbení sportovci: Lance Armstrong, Helena Fibingerová, Vladislav Treťjak, Diego Maradona

Největší sportovní úspěch: finále Spartakiády 1985 na Strahově, skladba mladších žáků s raketami a míčky:-) Měli jsme o týden kratší školu, poprvé jsem v Praze strávil víc než jen pár hodin, poprvé jsem jel po eskalátorech a poprvé i naposledy jsem viděl na vlastní oči Gustáva Husáka.

Největší sportovní zklamání: už skoro třináct let jsem nestál na bruslích…

Největší sportovní zážitek (na vlastní oči): Berlínský maraton

Největší sportovní zážitek (v TV): asi olympijské vítězství Jožky Pribilince v Soulu 1988. Málem mi kvůli tomu ujel autobus do školy, ale prostě jsem musel počkat, až projde cílem. A nebo zimní olympiáda v Sarajevu 1984, kdy máma přemluvila doktorku, ať mě nechá týden doma s údajnou chřipkou? Skoro jsem se pak nehnul od televize a už nikdy mě žádná olympiáda tolik nebavila.

Nejoblíbenější televizní pořad o sportu: Sportschau. Každou sobotu v 18.10 na ARD. V letech 1982-92 jsem málokdy vynechal.

Nejoblíbenější sportovní časopisy: Marathon and Beyond, The Hockey News, Stadión (1982-89)

Nejoblíbenější filmy o sportu: Slap Shot, Million Dollar Baby

Nejoblíbenější píseň o sportu: Cyklistika (Jaromír Nohavica)

První knížka o sportu: Všechny moje góly (Zdeněk Nehoda)

Poslední (zatím) knížka o sportu: The Game (Ken Dryden)

Nejcennější sportovní artefakt: autobiografie „Já, Martina“ (Toronto 1985) s osobním věnováním od Martiny Navrátilové

Nejtěžší sportovní zranění: zlomený nos a rozmašírovaný obličej jako následek jízdy na sáňkách zakončené čelním nárazem do buku (1983). Krátké bezvědomí, cesta na pohotovost, pak do jedné nemocnice, do druhé, šití na sále, týdenní hospitalizace…

Největší sportovní omyl: radost z toho, že nám na VŠ zrušili tělocvik

Největší sportovní hřích: pět let jsem bydlel na koleji pár set metrů od obory Hvězda. A zaběhat jsem si tam byl dvakrát.

Nejbizarnější sportovní zážitek: fotbalová exhibice starých pánů v červnu 1986 ve vesnici, jejíž jméno jsem už zapomněl. Podepsal se mi do notýsku Antonín Panenka, ale především jsem tam i zpátky jel černou volhou OV KSČ. S kamarádem, jehož tatínek byl okresním tajemníkem a nechal nás tam odvézt služebním řidičem.

Největší sportovní sen (kdysi): uběhnout maraton

Největší sportovní sen (dnes): uběhnout maraton pod 3:00

Největší sportovní sen (v budoucnu): uběhnout maraton pod 2:55:18

Video z Mnichova

Na Youtube už se objevilo pár videí z Mnichovského maratonu, tak jsem na své stránky umístil hezké záběry ze startu. Zajímavé jsou i tím, že jsem na nich také já. Poznáte mě podle modrého tílka Craft a černých trenek Adidas, běžím těsně u plůtku.



Další klip je k vidění ZDE.

Chanuči se po nocích chystá na olympijský sen

Kdybyste teď náhodou byli v New Yorku a zavítali v noci do Central Parku, asi byste si všimli běžce, který tam slušnou rychlostí krouží po asfaltových cestách. Jmenuje se Chálid Chanuči a je to bývalý světový rekordman v maratonu. Jelikož je praktikující muslim, musí teď dodržovat ramadán a trénovat může pouze po západu slunce. V jeho případě až v noci, protože musí počkat, než mu slehne večeře. A osvětlený Central Park je v té chvíli nejlepším místem na trénink v New Yorku.

Příští víkend ho čeká americká olympijská kvalifikace pro Peking. I když patří k nejlepším běžcům historie, ještě nikdy na olympiádě nestartoval. A jen jednou reprezentoval USA, svou novou vlast po odchodu z Maroka - na MS 2001 v Edmontonu, kde však maraton předčasně zabalil. Však mu také kdysi jeho kritici vyčítali, že dává přednost startům na lukrativních závodech před národním týmem.

Chanuči dvakrát překonal světový rekord. Je jediným maratoncem v historii, který třikrát zaběhl královskou trať pod 2:06. A jedním ze tří, který dokázal překonat vlastní světový rekord. Jeho nejhorším časem z devíti závodů, pokud nepočítáme DNF, je 2:08:44. Při Londýnském maratonu 2002, možná nejlepším závodu všech dob, porazil Paula Tergata i Haile Gebrselassieho.

Přesto bude teď v necelých šestatřiceti letech těžce bojovat o olympijskou nominaci. Od roku 2002 totiž jeho kariéru ruinují zranění. Kvůli nim za posledních pět let dokončil jen dva maratony. Letos to zkoušel na jaře v Londýně, ale vzdal. Od té doby moc nezávodil, zase kvůli různým zraněním.

Příští týden se popere s americkou elitou. Jejíž podstatnou budou tvořit afričtí imigranti, jako je on sám – Meb Keflezighi, Abdi Abdirahman a Mubarak Hussein. Poběží se na okruhové trati v Central Parku, kde běžce čekají celkem čtyři kolečka. Pouhý den před Newyorským maratonem.

Kvalifikaci má sledovat 200 tisíc diváků. Vlastně to má něco do sebe. Všichni mají stejné podmínky, do Pekingu poletí tři nejlepší. Běžci nemusí spekulovat s počasím, nemusí řešit limity (opravdu se předpokládá, že medailisté to pod 2:15 dají s velkou rezervou), dumat nad profilem trati ani čekat na verdikt funkcionářů atletického svazu. Jen si zkouším představit, jak by to vypadalo, kdyby si to nejlepší Češi měli o olympiádu rozdat třeba ve Stromovce…

Má to být největší klání amerických maratonců v historii, něco jako někdejší klasické souboje v éře Billa Rodgerse a Franka Shortera. Šest z přihlášených umí (umělo) maraton pod 2:10, nejrychleji Chanuči. Ale jeho naděje nejsou moc velké. Jako předkvalifikační test si dal nedávno půlmaraton v San Jose a s časem 1:05:04 skončil třináctý…

V ordinaci

Moje asi měsíc trvající stížnosti, že mě pobolívá levé holeň (památka na dlouhý seběh při Brněnské 25 po otočce?), nebyly jen klasickou předmaratonskou hypochondrií. Něco tam opravdu nebylo v pořádku. A není. Od Mnichova už uplynulo devět dnů, kdy neběhám, ale nekomfortní pocit cítím už i při chůzi. A jelikož si nechci pořád tkaničky na levé botě utahovat výrazně volněji než na pravé, přišel čas na návštěvu ordinace.

Mohl jsem tam jít už před týdnem, asi bych ušetřil čas. Ale nějak mi přišlo divné říct doktorovi: „Dobrý den, předevčírem jsem běžel maraton a bolí mě noha.“

Šel jsem až teď, když se to nezlepšovalo. Diagnózu už si přesně nepamatuji, ale prostě mám zanícenou šlachu tibialis anterior a jako bonus k tomu ještě něco v oblasti kotníku. Důležitější je program následujících dní: prášky, mast, ultrazvuk. A pauza zhruba ještě tak do příštího víkendu.

Co se dá dělat. Nijak extrémně mě to neštve. Sice bych radši už běhal, to je jasné, ale jako u všeho jde o otázku priorit. Pro mě je teď podstatné se dát úplně do kupy. Další týden pauzy bez lítosti zvládnu. Je lepší si teď dopřát krátké volno než delší nucenou přestávku v době, kdy by mě to mrzelo podstatně více.

Měsíc před maratonem se bolest přemáhá celkem dobře, na začátku přípravy na další maraton je to těžší. A hlavně nesmyslné.

Já a Falk

Před osmi dny jsme se utkali poprvé, na maratonu v Mnichově. Já a Falk Cierpinski. A dělilo nás něco přes 37 minut. Vzhledem k naší dost odlišné genetické výbavě to není zase tak moc. Jeho otec je totiž dvojnásobný olympijský vítěz v maratonu, můj udělal poslední rychlý krok někdy na vojně.

Falk si z Mnichova odvezl prémii 10 tisíc euro, já jsem naopak skomírající německou ekonomiku trochu finančně podpořil. On ještě neměl čas napsat na své stránky repo ze závodu, já to stihl už před týdnem:-)

Další maraton velmi předběžně plánujeme na stejný den, na 27. dubna 2008. Falk se rozhoduje mezi Hamburkem a Vídní, mně je to zatím celkem jedno. On se bude pokoušet o olympijský limit pro Peking, já absolvuji další z marných pokusů zaútočit na tříhodinovou hranici. Jeho otec tvrdí, že má na čas 2:13 a jednou může překonat i jeho osobák 2:09:55. Můj táta se občas ptá, jestli na takové věci už nejsem starej.

Ale v něčem mám přeci jen náskok. Nejen ve věku. Mám s maratonem větší zkušenosti. Aspoň podle čísel. Běžel jsem jich sedm, Falk jen čtyři. Zaběhl jsem si čtyřikrát osobák, on jen třikrát. A strávil jsem na nich mnohem více času. Ovšem on zase všechny zvládl za jeden kalendářní rok.

Příští sezona pro nás bude důležitá. Jak by ne, když se bude slavit sto let od chvíle, kdy se poprvé běžel závod na 42 195 metrů. Proto nechceme trénink podcenit. V listopadu budu, doufám, už zase vesele a rychle pobíhat po Krčáku. Falk vyrazí na kemp do keňského Eldoretu. V lednu se v Krčáku budu brodit sněhem, Falk se vypraví do Portugalska. I v únoru se dost pravděpodobně budu v Krčáku stále ještě brodit sněhem, on odlétá na třetí kemp do USA.

Na konci dubna by pro oba měla přijít další chvíle pravdy. Budu mu držet palce. I když tuším, že už nikdy se mu při maratonu nepřiblížím na 37 minut.

Maraton svatého Antonína

Z Mníšku pod Alpou jsem si kromě maratonského osobáku, soudku Franziskaner Hefe-Weissbier, bolavých nohou a spreewaldských okurek přivezl také igelitku, kterou jsme dostávali na Expu. Byly v ní sponzorské dárky od pořadatelů (např. prášek na přípravu noků nebo prášek na praní funkčního prádla) a také prospekty, co mi buď někdo vrazil do ruky nebo jsem si je vzal ze stolků. Teprve včera, když jsem před spaním dal přednost obsahu igelitky před Doktorem Živagem, jsem se do nich začetl. Jeden z nich mě zaujal o něco víc. Prospekt maratonu v Padově.

Abych byl tedy úplně přesný: prospekt Maratona Sant Antonio, který se běží z Vedelaga do Padovy. Pokud poběžím na jaře maraton, tenhle budu zvažovat asi nejvíce. Sice se ve stejný den (27. dubna) konají třeba Hamburk či Vídeň, ovšem Padova má u mě jedno velké plus. Je to rychlá trať (Pavel Novák – 2:17:47, Pavel Faschingbauer – 2:18:01), ale především jde o maraton běžený klasickým způsobem. Point to point. Z bodu A do bodu B, které od sebe odděluje 42 195 metrů.

To byl vždycky můj sen. Miluji takové závody, ať už jsou to Běchovice nebo půlmaraton Domažlice-Furth im Wald. Bez obrátek, koleček nebo kličkování po městě. Kdy vím, že cíl je prostě táááámhle vpředu.

A co teprve klasický maraton. Jak se běžel poprvé v roce 1896 v Řecku, jak se už 111 let běhá v Bostonu. Někdo mě opravte, jestli se pletu, ale mám dojem, že u nás se žádný takový nepořádá. Jedině snad Cheb-Marktredwitz? Kousek za hranicemi je pak ještě Königstein-Drážďany.

Z Vedelaga do Padovy se tedy běží 9 km po přímce, pak je pravotočivá zatáčka a dalších 33 km zase po přímce až do cíle. Po silnici svatého Antonína, přes devět vesnic a městeček. Na MarathonGuide.com jsem našel dost příznivé reference od účastníků. Chválil si to i jeden, co to běžel bos.

Jako všechno, i svatoantonínský maraton má své pro a proti.

Výhody
+ rychlá trať
+ relativně příznivá vzdálenost od Prahy
+ rozumné startovné (30 euro ještě dva týdny před startem) a čip zdarma
+ ani megakce, ani sólozávod (počet účastníků zhruba jako na PIM)
+ závod v nadmořské výšce těsně nad nulou, což proti Mnichovu (520 m n. m.) dělá podle odborných studií rozdíl tři minuty. Tři minuty!

Nevýhody
- italští pořadatelé
- svinstvo jménem dvojí ceny pro Italy a Neitaly. Není to náhodu v EU zakázané?
- relativně nepříznivá vzdálenost od Prahy
- klesající trať. Na celý maraton to dělá asi 30 metrů. Musím se mrknout, co tomu říkají pravidla IAAF a AIMS, aby pak někdo můj případný výkon nezpochybňoval:-)
- prize money se vyplácí až v září!

Za pár měsíců budu vědět, co převážilo. Samozřejmě je možné, že nakonec rozhodne něco úplně jiného.

O komických rysech boje proti dopingu

Pořád si ještě spíše myslím, že by se proti dopingu mělo bojovat a že by hříšníci měli být trestáni. Že je to prostě podvod, který se nedá omluvit žádnými krásnými řečičkami nebo polehčujícími okolnostmi. Druhá věc je, že jde asi o boj proti větrným mlýnům. A že občas nabývá poněkud komických a absurdních rysů. Jako teď v případu Marion Jonesové.

Jak známo, nedávno se přiznala k tomu, že dopovala. Nebyla to zpráva, která by udeřila silou blesku. Těžko mohla někoho překvapit. Mluvilo se o tom léta a sotva někdo věřil, že si do laboratoře BALCO chodila pro vitamín C, aby před závody nenastydla.

Marion vrátila zlaté olympijské medaile ze Sydney a tady přichází první komický rys celého případu. V dokonalém světě by je automaticky měly dostat závodnice, které se umístily za ní. Stejně jako se nakonec aspoň nějaké satisfakce dostalo Kateřině Neumannové po Salt Lake City.

Jenže v dokonalém světe nežijeme. Potíž je v tom, že ani další sprinterky ze Sydney nejsou z těch, které by bez uzardění mohly hodit kamenem. Zlato by mělo patřit Ekaterine Thanuové. To je ta, co neumí po Aténách jezdit na motorce… Bronz by měl zase spadnout do klína Marlene Otteyové, které těsně před Sydney vypršel dopingový trest. Ukázkové vítězství Pyrrhy, řekl by klasik.

Je pravděpodobné, že Jonesové přiznání bude mít dohru i v soudních síních. Další komický okamžik. Už tenhle týden se nechala slyšet německá dálkařka Bianca Kapplerová, že bude žádat odškodné za Atény 2004. Skončila tehdy devátá, jen těsně jí utekl postup do užšího finále. Právě kvůli Jonesové. Kapplerová tvrdí, že díky tomu přišla na odměnách od svazu a sponzorů o 15-20 tisíc euro.

Podobných postižených bude více, ne jen v případě Jonesové. Kdo ví, třeba i nějaký český sprinter kvůli Gatlinovi a Montgomerymu nepostoupil na velké akci do meziběhu nebo semifinále a přišel tak o místo v Dukle či Olympu, tedy i o živobytí. K žalobám se jistě přidají pořadatelé, kteří později odhaleným hvězdám dávali vysoké startovné, a firmy, jež je sponzorovaly.

A proč bychom měli zůstat jen u samotných aktérů sportovních akcí? V USA se dá žalovat leckdo za leccos. Tak se třeba jednou dočkáme hromadné žaloby sázkařů, kteří v Sydney prohráli peníze svým tipem na Thanuovou. A odškodné si dnes jistě zaslouží také fanoušek, který oslavil vítězství Jonesové (Gatlina, Fazekase, Christieho – doplňte si dle libosti) panákem whisky. Zdraví si přeci ničil úplně zbytečně.

Brzy přijde čas, kdy se atletika bude muset se svou dopingovou současností i minulostí chtě nechtě vyrovnat. Řada světových rekordů je „nepřekonatelných“ a za ty ostatní by asi málokdo dal ruku do ohně. Třeba to IAAF jednou udělá jako vzpírání, kde se snažili – mimochodem zcela marně – očistit svůj sport tak, že zrušili staré váhové kategorie a začalo se od nuly v nových.

Atletika ostatně něco podobného zažila, když v roce 1984 mrsknul Uwe Hohn oštěpem málem až do hlediště. Potom se náčiní upravilo, aby nelétalo tak daleko. I to je možná cesta. Změnit všechny disciplíny a začít s čistým stolem. Kladivu by se pár gramů přidalo, kouli ubralo. Překážky by se trochu zvýšily. Sprinteři by závodili na tratích 90 a 220 metrů, vytrvalci by museli zvládnout 11 kilometrů, z trojskokanů by se stali čtyřskokané.

Dříve nebo později to v IAAF někdo napadne. Ale na maraton a jeho 42 195 metrů ať mi nikdo nesahá! I když v neděli bych klidně byl odkýval, že třicet kilometrů je vzdálenost dlouhá tak akorát.

Co dál?

I když je teprve půlka října, letošní sezonu už považuji za uzavřenou. Že bych se ještě do konce roku postavil na start nějakého závodu, vidím jako velmi málo pravděpodobné. Končím tedy s bilancí pouhých čtyř závodů, ale zato čtyř osobních rekordů: 15 km, hodinovka, 25 km a maraton (neoficiálně i půlmaraton). Vzhledem k tomu, že jsem začal kloudně trénovat až v březnu, vlastně spíše až v dubnu, jsem spokojen.

Ale už dost ohlížení. Pro mě už je teď mnohem důležitější, co bude dál. Pokud jde o budoucnost úplně nejbližší, ordinuji si pauzu. Asi tak dvoutýdenní. Chci se dát zdravotně do kupy a vypustit běhání úplně z hlavy. Když budu mít chuť, půjdu si zaplavat, ale to bude asi tak jediné, co teď chci mít se sportováním společného.

A pak? Pak přijde mimo jiné čas dumat o další sezoně. Frank Shorter kdysi řekl, že člověk by měl na další maraton myslet teprve v okamžiku, kdy zapomněl na ten minulý. Tedy kdy už nemyslí na to, jak bolel a co všechno nepříjemného obnášel. V tom stavu už jsem. Nohy sice ještě pobolívají, tělo bojuje s únavou a ráno se mu nechce vstávat, ale v hlavě výrazně převažují pozitivní dojmy nad negativními.

Všechny plány počítají hlavně s ideálními variantami. Ta moje vysněná zní tak, že bych rád poprvé zažil zimu, kdy mě nezastaví žádná pauza zaviněná zdravotními problémy. A kdy tedy ani nepřiberu:-)

Za dlouhých zimních večerů potom budu moci přemýšlet i nad tím, jestli si příští rok zkusím zaběhnout dva maratony nebo opět jediný na podzim. Zatím se více přikláním k druhé variantě. Proti jarnímu maratonu mluví zejména to, že v době, kdy je rozumné ho běžet, mám v práci největší frmol v roce. Stres, málo spánku, téměř pořád zabité víkendy. Předběžně jsem se díval, že pouze 27. dubna bych mohl mít volno. Nebo na PIM a později, což už většinou zase moc rozumný termín není.

Navíc by jarní maraton znamenal i určitý tréninkový kompromis. Spíše bych dal přednost pořádné přípravě na podzimní vrchol. S dlouhou fází aerobního tréninku, občas proloženou nějakým závodem. Nejlépe několika desítkami a jarními půlmaratony, s rozumnými odstupy od sebe. Ale to jsou jen plány střílené od boku a vycházející z předpokladu, že všechno půjde podle ideální varianty, která ovšem nikdy nenastane:-)

Otázka z titulku nemíří jen k mému běhání, nýbrž i k tomuto blogu. Ukončit ho, nebo ještě ne? Cíl z podtitulu sice zdaleka není splněn, ale zase se nechci dostat do situace, že budu psát znovu o tom samém, jen se občas budou měnit čísla v týdenních souhrnech. Jedině snad vymyslet způsob, jak dát stránce trochu jinou podobu.

Ztráty a nálezy

Konečně jsem se dostal k aspoň letmému zhodnocení mé letošní maratonské přípravy. Tenhle zápisek se klidně mohl jmenovat „Běhání podle Lydiarda“, ale to by se asi pan Arthur obracel v hrobě. Poslední dva měsíce totiž můj trénink s jeho metodami neměl téměř nic společného. Nejdříve jsem kvůli problémům s hamstringem musel anaerobní přípravu pojmout spíše symbolicky, na konci mě zase zbrzdily trable s holení.

Nicméně jsem s tréninkem jím inspirovaným spokojený. Nejen proto, že jsem si na všech třech podzimních závodech zlepšil osobáky. I když na tom nejdůležitějším ne o tolik, jak jsem si přál. V čem vidím jeho výhody? A v čem úskalí?

1. SVOBODA. Předchozí dvě sezony jsem trénoval podle přesně daného plánu, který jsem hodně pečlivě dodržoval. Slepě, dá se říci. Jen jsem ho přizpůsoboval aktuálním soukromým či pracovním záležitostem. A nebylo to špatné, zlepšoval jsem se. Jenže jsem trochu ztrácel pocit svobody. Když v plánu bylo napsáno 16 km, tak jsem prostě běžel 16 km. Když 25 km, tak 25 km. Když 3 x 1600 m, tak 3 x 1600 m. Teprve letos, kdy jsem svůj trénink začal počítat na čas a hlavně jsem se držel principů, ne přesných čísel, se mi pocit svobody vrátil. Například při tréninku obecné vytrvalosti jsem měl tři dlouhé běhy nad 90 minut týdně. Ale jak dlouhé budou, jak rychlé a jak je naskládám do tréninkového plánu, to jsem někdy řešil až dotyčný den. Celkově mě prostě běhání víc bavilo.

2. BEZ SPORTTESTERU. Naposledy jsem jej měl na těle loni v září. I fakt, že jsem ho odložil, hodně zvýšil můj pocit běžecké svobody a bezstarostnosti. Najednou jsem při tréninku (ani před ním) neřešil, jak mám vysoký tep a co to znamená. Neznervózňovalo mě pípání, že jsem mimo zónu. Prostě jsem běhal s čistou hlavou. Když stál trénink za prd, věděl jsem to moc dobře sám. Bez přístroje.

3. NEBĚHAT JEN POMALU. To považuji za jednu z nejdůležitějších Lydiardových pouček. Že k obecné vytrvalosti se jistě lze dopracovat pomalým klusáním, ale přímočařejší cesta je, když se trénuje v horní hranici aerobního pásma. Rychle, ale ne tak, aby to ruinovalo tréninkový proces. Prostě do příjemné únavy. Chvilku sice trvalo, než jsem se naučil(?) s tempem pracovat, ale cítil jsem na sobě, že je tohle správná cesta. A to jsem se letos obecné vytrvalosti věnoval jen tři měsíce, tedy jakési myslitelné minimum. Příští rok by to měla být podstatně delší fáze. Je to ostatně nejdůležitější součást tréninku. A pro mě i nejzajímavější.

4. KOPCE. Běhat v kopcích nebo neběhat v nich, to je podle mého názoru dost důležitá okolnost ovlivňující přípravu. V minulých letech jsem běhal hodně podél Vltavy. Nebylo to špatné, ale po přestěhování do míst, kde mám kopců a kopečků na pražské poměry požehnaně, cítím velkou změnu. Přijde mi, že mám větší sílu v nohou a že můj styl už není tak těžkopádný. V tomhle se mi, myslím, osvědčila i čtyřtýdenní fáze vybíhání svahů.

5. DLOUHÉ BĚHY. Abych ze sebe nesoukal jen slova o spokojenosti. Dlouhé běhy, tedy ty nejdelší, mi často moc nevycházely. Mám v hlavě zhruba věci, které chci v příštím roce v tréninku zlepšit – a zvládání dlouhých běhů je jednou z nich. K důvodům, proč jsem Mnichov nedal pod 3:00, patří i tohle. Dost často to vypadalo podobně jako v neděli. Dvě hodiny pohoda, pak zpomalení. V létě jsem to omlouval dehydratací, ale asi jenom v ní to nevězelo. Pokud se nenaučím dlouhé běhy dávat na negative split (resp. nebudu mít dost sil na zrychlení v jejich závěru), budu s tím mít problémy i u maratonu. Což ostatně říkal i Lydiard:-)

O dalším senzačním výkonu z Berlína

Jak ubíhají dny od Berlínského maratonu, vyplouvají na povrch zajímavější a zajímavější věci. Kdo si ještě dneska vzpomene na nějaký světový rekord… Na začátku minulého týdne se mluvilo o podvodu mexického politika Roberta Madraza, v pátek zase proběhla ve Vaduzu tisková konference, na které lichtenštejnská reprezentantka Kerstin Metzler-Mennengaová přiznala, že také její výkon nebyl úplně v pořádku. Zajímavé je, že oba podvodníky spojuje podobný čas: 2:41:12 a 2:42:03.

Ale jeden zásadní rozdíl tam je. Lichtenštejnka na to šla mnohem chytřeji. Zkrátit si trať, to umí kdejaký břídil. Metzler-Mennengaová si rovnou najala „dvojníka“, který to odběhne za ni. Nešlo jí o nic méně než o olympijský limit pro Peking. Proto jednomu německému běžci vnutila svůj čip, jestli by s ním nemohl běžet. A že to potřebuje pro studii, kterou píše. Jak geniální!

Chlapík to zvládl za 2:42:03 a v pondělí vyšly v Lichtenštejnsku noviny oslavující její senzační národní rekord. Jen tři vteřiny za B-limitem. „Už jsem blízko olympiády. Je to největší sportovní úspěch mého života,“ radovala se šestadvacetiletá atletka.

Nikomu nepřišla divné, jak rychle se dokázala zotavit z těžkého srpnového maratonu na MS v Ósace, kde skončila na 53. místě s časem 3:11. Nikomu nepřišlo divné, že navzdory tomu v Berlíně překonala osobák o deset minut. Nikomu nepřišlo divné, že se meziročně zlepšila o 33 minut.

A zase by se na podvod nepřišlo, nebýt jednoho šťourala. Shodou okolností toho běžce, jemuž vnutila svůj čip. Bylo mu divné, proč má ještě někdo jiný navlas stejný čas jako on, ačkoli finišoval sám. A bylo po lichtenštejnském národním rekordu. Metzler-Mennengaová navíc přiznala, že stejně využila důvěřivých běžců se slabostí pro vědecký výzkum i loni ve Frankfurtu a letos v Hamburku. Jen by mě zajímalo, podle jakého klíče si je před závodem vytypovala.

A ještě jedna zajímavost: IAAF ji registruje jako světovou rekordmanku v půlmaratonu pozpátku. Loni to zvládla za 2:15:38 a vylepšila dosavadní nejlepší výkon o více než třicet minut. Nechci být extrémně podezřívavý, ale…

Místo činu: Mnichov

Rozsáhlá fotogalerie ZDE! A ještě Mnichov pohledem Toska a vl001.

Říká se, že každá minuta, o kterou přepálíme první polovinu maratonu, se nám dvojnásobně vrátí v polovině druhé. U mě to v Mnichově platilo téměř přesně na vteřinu. Půlmaraton za 1:26:59, výsledný čas 3:02:57. Hrubá taktická chyba, teď už to vím. Ale na trati mi to tak nepřišlo. Mozek poslouchal tělo, ne naopak. To je hlavní důvod, proč hranice tří hodin nepadla.

Jen jsem ráno vystrčil nos, věděl, že přišlo to správné počasí. Zima jak sviňa, na startu pět stupňů, vítr téměř nepatrný. Klepal jsem se jako ratlík. A to je vždycky dobře.

První kilometr jsem dal za 4:26 a věřil jsem, že byl dnešní nejpomalejší. Běželo se mi lehce, neskutečně lehce. Měl jsem dojem, že je to pořád z kopce. První pětku jsem měl za 20:45 a ani jsem se nebál, že je to moc rychlé. Sice někde vzadu hlodal červíček, ale věřil jsem prostě, že to ustojím. Další pětky byly více méně v podobném tempu 20:38, 20:43, 20:21 (tam byl, myslím, delší seběh), 20:40, 21:00.

Na půlmaratonu jsem byl téměř přesně za 1:27, pětadvacítku jsem měl za 1:43:09 a pořád jsem neměl pocit, že je něco špatně. Lehký krok, dobré dýchání, žádná těžkosti. Opravdu jsem věřil, že to můžu stlačit někam k 2:55. Ještě mezičas na 30. km byl lichotivých 2:04:09 a běžel jsem vedle druhé a třetí ženy v pořadí (nakonec 2:59:40 a 2:59:55). Ale potom přišla krize. V centru, kde povzbuzovalo nejvíce lidí, kteří mě čistě teoreticky měli hnát dopředu. Nohy těžknou, není to už ono. Když běžíme po silnici, na které je nápis „Jeďte krokem“, Němec vedle mě má sílu vtipkovat, že musíme zpomalit. Není třeba mě k tomu zrovna vybízet...

Cítím, že každým krokem se naděje na skvělý čas vzdaluje. Ale ještě si kdesi stačím spočítat, že pokud udržím tempo pod 4:40, bude to do tří hodin. Neudržel jsem ho. Navíc se ozvala poprvé levá holeň. I když to nebyl důvod zpomalení. A najednou si všimnu, že obloha je azurová a na ní slunce. Kde se tady, sakra, po tomhle hnusném týdnu vzalo?

V té době už si zvykám na to, že mě čas od času někdo předběhne. Ale v jedné chvíli se před mě dostane vlak snad dvaceti lidí. Později mi dojde, že to zřejmě byl vodič na 2:59 se svou družinou.

Asi na 35. kilometru se z krize aspoň trochu vyhrabávám. Na čase už to sice není moc poznat, ale pocity jsou lepší. A k důstojnému závěru mě na 38. kilometru nakopávají dva kelímky piva, po kterém jsem nakonec sáhnul. Už si nemačkám splity, takže jen tuším, jak jsem rychlý, či spíše pomalý. Není to moje první maratonská krize. Ale od těch minulých se liší rozhodně v tom, že se neproklínám za nápad postavit se na start, že nemám myšlenky to do cíle došlapat. Naopak už začínám myslet na další maraton.

Jen když je na stopkách čas 2:59:59 a přitom už jsem pod tribunami Olympiastadionu, mě trochu jímá bezmoc. Ještě mi ovšem zbývá kousek do brány borců, nebo jak se tady tomu říká, a pak 300 metrů po dráze. A konečně cíl. Sotva stojím na nohou, je mi lehce na zvracení a po třech vyprošťovacích nealko pivech a pár preclících si musím na deset minut lehnout do trávy. Nechal jsem na trati všechno, co ve mně dneska bylo. A z toho mám dobrý pocit. Pobaví mě ještě pohled do výsledkové listiny. Šest vteřin přede mnou dobíhá Holanďan jménem John Zatopek Rozing.

Mohl bych samozřejmě teď spekulovat, jaký by byl výsledný čas, kdybych rozběhl první půlku pomaleji. Jakou bych měl šanci, kdyby se maraton běžel o měsíc dříve. Ale to nemá smysl. Jsem totiž s časem po tom všem spokojen. Hrát si na osudově zklamaného by bylo rouhání. Ještě v dubnu bych 3:02:57 považoval skoro za zázrak. A především – je to osobák! Kolikrát si mi ještě podaří si ho zaběhnout? Navíc poprvé ztrácím na světový rekord méně než hodinu:-) Je to tak, navzdory všemu to byl nejlepší maraton mého života. Šestiminutový positive split na tom nic nemění.

Jak prostě říká můj oblíbený hrdina Gustav Prouza z filmu Světáci: "Není důležité, že se to nestalo, ale že se to mohlo stát."

O tridnim boji

Pokud uz jednou za rok cestuji na nejaky zahranicni maraton, vyrazim s dvoudennim predstihem. Ma to cetne vyhody. V klidu se stihnu zaregistrovat a vyridit vsechny veci se startem souvisejici, prohlednu si mesto a okoli, zajdu pripadne nekam do muzea nebo do kina na filmy, ktere u nas neni sance videt. Proste ten vikend neni jen ve znameni behani. Spise minidovolena.

Ale ma to i sve nevyhody. Treba ted. Jsem uveznen na buhvi kolik hodin v Regensburgu, jako rukojmi soudruhu z NSR. Poradkumilovne Nemecko je totiz dnes na nohou a vladne v nem neskutecny chaos. Strojvudci vyhlasili stavku, nadrazi jsou plna vytocenych lidi a silnice ucpane auty. Zuri zde tridni boj se vsim vsudy.

Rusi se jeden spoj za druhym. Nikdo nic nevi. Pred nadrazim stoji asi osm chlapku s vlajkou a demonstruji. Chapu celkem jejich touhu po zvyseni platu, nebo proc vlastne stavkuji, ale to si opravdu museli ze vsech 365 dnu vybrat zrovna ten dnesni? A to jeste mam stesti, ze jsem se dostal od hranic az do Regensburgu. Diky soukromym vlakum, ktere jezdi a navic pünktlich.

Ale aspon jsem se diky masinfyrum mohl projit u Dunaje, to se mi zase nestava kazdy den, a podivat se na Dom. Venku je hezky, sviti slunicko. A nostalgicky jsem se mohl pokochat pohledem na mista, kde jsem si loni zabehl pulmaratonsky osobak. Ale uprimne receno, byl bych radeji o par desitek kilometru dale.

Funguji jen mezinarodni spoje. Asi se mrknu na internet, jestli se nebezi nejaky maraton v Zeneve nebo Budapesti:-)

O utajeném světovém rekordu z Berlína

Pro sportovce nemůže snad existovat horší situace, než když dosáhne nějakého skvělého výkonu, ale nikdo si jej nevšimne, protože je přebit ještě něčím významnějším. Na celém světě se před téměř třemi týdny psalo o maratonském rekordu Haileho Gebrselassieho v Berlíně, ovšem teprve teď se přišlo na to, že v závodě padl i nový rekord na 15 kilometrů. A byla překročena hranice snů 40 minut. Dokonce hodně výrazně – nové světové maximum je 21 minut!

Oním elitním běžcem je Mexičan Roberto Madrazo. Jeho výkon je o to pozoruhodnější, že mu je už pětapadesát let. Kdo sleduje zahraniční politiku velmi pečlivě, ten ví, že loni kandidoval neúspěšně na prezidenta. Světového času dosáhl na mezičasu mezi 20. a 35. kilometrem. Jeho výrazný negative split mu pomohl k osobáku 2:41:12 a vítězství ve své věkové kategorii. Proti červnovému maratonu v San Diegu se zlepšil o více než hodinu. Prostě borec.

Jeho výkonu by si asi nikdo nevšiml, kdyby fotografovi agentury AP nevrtalo hlavou, proč mezi běžci hodně slušné výkonnostní úrovně oblečenými v trenkách a tílku finišuje i chlápek ve větrovce, čepici a elasťácích (viz foto). V Berlíně bylo v té době přeci příjemných šestnáct stupňů. Tak kontaktoval pořadatele maratonu a ti neměli pro Mexičanův super čas pochopení. Diskvalifikovali ho. Světový rekord na 15 km tak zůstal Felixi Limovi, jenž tuto trať umí za 41:29.

Madrazo se okamžitě ohradil, že není žádný podvodník a že jde o komplot politických oponentů, kteří se ho snaží znemožnit. A jak zdůvodnil svůj skvělý čas? Musel prý v polovině zastavit kvůli zdravotním problémům a pak nejkratší cestou zamířil do cíle pro oblečení a medaili(!). A cesta holt vedla přes Braniborskou bránu.

No dobře. Chápu. Ale proč se, sakra, v cílové rovince radoval víc než Gebrselassie?

O maratonské taktice

Pro úspěch v maratonu není důležité jen správně natrénovat a vydržet se zdravím, ale také v den D zvolit správnou taktiku. Pokud prudce nestoupá teplota, trať má rovinatý profil a běžím jen na čas, ne na umístění, neměla by to být těžká věc. Četl jsem přeci spoustu článků a knih, kde se o tom píše. Stačí nepřepálit start, začít spíše opatrněji, pak nasadit realistické tempo a držet jej. A pokud to půjde, ve druhé půlce ještě přidat. Jak jednoduché.

Ideální je běžet na negative split, tedy druhou polovinu rychleji než první. Světové rekordy vlastně ani jinak nepadají. Jak už jsem psal, to se mi při maratonu povedlo jen jednou. Při tom prvním. Měl jsem takový respekt, že jsem první půlku běžel veleopatrně a nakonec to skončilo pětiminutovým negative splitem.

Maraton jsem nikdy vyloženě bláznivě nepřepálil. Před třemi roky jsem se tedy nechal unést. Bylo to v Mnichově. Můj druhý maraton, ideální počasí a cítil jsem se super. Až na 25. kilometru mi došlo, že držet se toho chlápka s tričkem Spartathlon nebyl nejlepší nápad. Ale byl z toho osobák na půlmaratonu, který se mi podařilo překonat až za rok a půl. Co na tom, že jsem pak trefil zeď a výsledkem byl dvanáctiminutový positive split. Znám i hůře zaplacenou nováčkovskou daň.

Na dalších maratonech už jsem měl zkušeností víc, ale taktika se mi občas stejně zhroutila. Klasická chyba byla, že jsem sice prvních pět kilometrů rozběhl opatrně, ale na dalších pěti jsem se snažil všechno dohnat.

I to už je snad pryč. Stačí si hlídat mezičasy, což mi jako někdejšímu premiantovi třídy s rozšířeným vyučováním matematiky a přírodovědných předmětů nedělá větší problémy. Na začátku závodu mám plnou hlavu časových údajů a vím, na jaký výkon v dané chvíli běžím. Tahle hra mi vydrží většinou tak do patnáctého kilometru. Pak už na nějaké pečlivě počítání více méně rezignuji a vypnu vnitřní computer.

Čas dál sleduji, ale do hlavy se vtírá jiná hlavní motivace. Být už co nejdříve v cíli. Mít to všechno za sebou a lehnout si do trávy. Ať se tam prostě ve zdraví jakkoli dostanu a jsem vysvobozen. Do toho se ještě mísí myšlenky, jestli vůbec mám zapotřebí se do takhle trýznit a proč raději třeba neslepuji modely letadýlek. Ale to se mi stává i na desítce. A v cíli mě stejně podobné nápady vždycky hned přejdou.

Takže jakou taktiku zvolím v Mnichově letos? Stejnou jako před třemi roky. Předběhnout na začátku vodiče na čas 3:15 a pak…. A pak Gott mit uns.

Jo, půlku za 1:29:38 bych bral zase.

Ve stavu mírné otupělosti

Posledních deset dnů jsem bolavou levou nohu opatrně rozběhával v lese a pocity byly smíšené. Někdy jsem holeň skoro necítil, jindy se ozvala po pár kilometrech. Jelikož se však Mnichovský maraton neběží po lesních pěšinách, při posledním delším běhu jsem nohu otestoval na asfaltu. Dopadlo to chvalitebně. Především jsem zjistil zajímavý úkaz: nejméně to bolí, když běžím rychle, naopak při joggingu se musím div ne kousat do rtů. Což je snad optimistické.

Teď musím ještě doufat v zázračné léčebné účinky posledního týdne, kdy budu trénovat už jen symbolicky. A stále si vůči sobě samému vyhrazuji právo v pátek ráno říct NE. Ale snad to nebude třeba. Každopádně myšlenku, že bych v neděli obul lightweighty, jsem už opustil.

Tím, že se zatím až tak jistě na startovní čáře nevidím, se u mě nedostavují příznaky PMS. Dámy prominou, ale tentokrát mám na mysli předmaratonský syndrom. O předstartovní nervozitě nemůže být řeč, o horečce už vůbec ne. Nehledám na internetu dlouhodobé předpovědi počasí a vůbec se nezabývám věcmi, které nemohu ovlivnit. Jsem nervozní asi tak, jako bych v neděli měl jít do kina. Ocitl jsem se ve stavu mírné otupělosti.

A jsem za to rád. Poslední dva roky jsem si před maratonem na sebe vždycky upletl psychický bič, že prostě musím. Letos ne. Nic nemusím. Už tak jsem z letošní sezony, která pořádně začala v březnu dubnu, vymáčkl víc, než jsem vůbec doufal. Maraton bude jen takový bonus. Půjdu-li na start, půjdu na něj s hlavou čistou jako nikdy. Kdyby mi poslední měsíc vyšel podle původních představ, kdybych minulou neděli zaběhl skvěle Běchovice, kdybych cítil při běhu lehkost jako před pár týdny, asi bych teď už řešil, na jaký úžasný čas mám a jak to vlastně musím rozběhnout.

Ale neřeším nic. Nicméně přesně vím, kdy přijde ten okamžik a já se přestanu tvářit, že se mě ten maraton skoro netýká. Až v pátek odpoledne vylezu z U-Bahnu ve stanici Olympiazentrum a uvidím ten nádherný plášť nad stadionem, až vkročím do bývalé cyklistické haly, kde se koná Expo nebo-li Messe. Pak v tom budu zase až po uši.

Pondělí - volno
Úterý - 60 minut
Středa - 60 minut
Čtvrtek - 60 minut
Pátek - 90 minut
Sobota - 60 minut
Neděle - 100 minut

Pár novinek z Mnichova

Maraton se blíží a tak mě organizátoři, jak je zvykem, zasypávají žhavými novinkami. Tou největší je, že se čeká historicky rekordní účast. Což jim moc nežeru. Přihlášeno už je přes 10 tisíc běžců, ale z toho skoro čtvrtina poběží jen desítku nebo maraton ve štafetách po čtveřicích. Jde o celosvětově oblíbený trik, jak vyvolat dojem, že maratonský boom dorazil i do našeho města. Hlavní závod obalit dalšími akcemi a rekordní počty startujících jsou na světě. Takže letos v Německu stoupá počet účastníků maratonských závodů, ale zároveň klesá počet maratonců.

To mě ovšem skutečně trápit nemusí. Bude mi celkem jedno, jestli nás poběží 6000 nebo 9000. Pojedu tam přeci kvůli něčemu jinému.

Více mě zaujaly další věci. Kvůli startu posunutému dále od Olympiastadionu se kosmeticky změnila trať. Když jsem se díval podrobně na plán, přišlo mi, že při jejím vytyčování pořadatelé projevili buď velkou ohleduplnost k běžcům, nebo naopak nedostatek smyslu pro černý humor. Podle toho, z jaké stránky to bereme. Z hlavní schwabingské třídy se totiž ke stadionu v závěru odbočuje už po Elisabethstrasse a nikoli o dvě ulice dále. Škoda, maratonci přišli o jedinečnou možnost zhruba na 38. kilometru míjet proslulou obří sochu Walking Man:-) Viz foto.

Jelikož Bavorsko je bohatá země, bude to poznat také na občerstvovačkách. Už od 13. kilometru budou kromě tradičních banánů k dispozici i energetické tyčinky. Musím si dát pozor, abych se jich nepřejedl. Pár kilometrů před cílem se zase bude nabízet pivo značky Paulaner. Samozřejmě alkoholfrei. I jím tentokrát pohrdnu. Je to totiž kvasnicový weissbier, který je sice skvělý a chutná mi víc než klasický pilsner, ale přeci jen na to, abych experimentoval, jak se v žaludku snese s ionťákem, vodou, snídaní a gelem, bude dost času v cíli. Tam organizátoři nabídnou běžcům i energy drinky a sójové nápoje. Každému, co hrdlo ráčí.

Kdo je založen spíše umělecky, bude si moci mezi 13. a 14. kilometrem prohlédnout speciální maratonskou výstavu artefaktů velikosti 2,5 x 1 metr. Taky si to asi neužiju. Protože jak uslyším startovní výstřel z dvanácti tradičních bavorských moždířů, budu myslet už jen na jedno. Na pivo v cíli.

O tajemném vítězi Běchovic

Kdo dnes četl noviny, asi si všiml, že 111. ročník Běchovic vyhrál ještě ne osmnáctiletý tanzanský vytrvalec Pascal Sarwat časem 31:01. Přiznám se, že pro mě to není neznámé jméno. To sem nepíši proto, abych se vytahoval, ale prostě na něj a o rok mladšího krajana Paula Ghosiho narážím už pár týdnů, když procházím výsledky běžeckých závodů v Čechách. Mám tím na mysli – a obětaví pořadatelé ať mi prosím prominou – především pouťáky. Běhají míle i desítky, v pražské oboře Hvězda, ve Strakonicích i v Domažlicích.

Sarwat není prvním africkým vítězem Běchovic. Ale tentokrát nejde o běžce, který sem přiletěl na víkend, nýbrž zde pobývá trvale. Minimálně posledních pár týdnů či měsíců. A není to žádná kusovka. Osobák na 1500 metrů má 3:47:14 a loni na mistrovství světa juniorů v Pekingu doběhl pátý. Letos zkoušel štěstí na krosovém šampionátu v Mombasse a obsadil 33. místo.

Do Čech ho přivedl trenér a manažer Pavel Tunka. Už skoro před deseti lety zkoušel něco podobného, tehdy s nigerijským sprinterem Seunem Ogunkoyou. Připravoval se na Dukle pod vedením trenéra Ludvíka Svobody, co v posledních letech mj. vedl Tomáše Dvořáka a předtím spolupracoval s Robertem Změlíkem. A Nigerijec byl neskutečný talent. Osobák na stovce měl 9,92 a v roce 1998 vyhrál Weltklasse v Curychu. Bylo mu jednadvacet let, dokonce prý přemýšlel i o tom, že by se pokusil získat české občanství.

Jenže jednou odletěl na podzim domů, vrátil se o sedm kilo těžší a naprosto bez formy. Jeho kariéra šla do háje. Ještě předloni se ukázal na Odložilově memoriálu. Ačkoli mu bylo teprve sedmadvacet, stovku dal už jen za 10,70.

Jsem zvědav, jak se bude vyvíjet Sarwatova kariéra. Jestli tady zůstane a případně jak dlouho.